Dejte si pozor na rozkmotřidla

Recenze

Vytvořeno 18. 8. 2011 2:00

Autor: Marta Šimečková

Nakladatelství Triton vydalo v roce 2010 v edici Laskavé čtení knihu Modrý Poťouch, která by neměla chybět žádnému milovníku knih Miloše Kratochvíla. Jde totiž opět o originální knihu určenou pro malé čtenáře od osmi let, nepohrdnou jí však dozajista ani čtenáři z řad dospělých.

Příběh se odehrává ve čtvrti Dolního Městečka jménem Potměchy. Tato čtvrť je opředena mnoha pověstmi, spojenými se starými strašidly, jako je Velký pidimuž, Ohnivý mnich či Černý rytíř. Jenomže tato strašidla jsou jen vymyšlená, tudíž obyvatelům Potměch nijak neškodí. Co tedy způsobuje tolik nevysvětlitelných záhad v městečku? A jak si vysvětlit podivné chování místních obyvatel? Na to přijde stařičký profesor Jindáček, který je všem pro smích, protože chodí ve velikých brýlích se žlutými skly a v ruce má rozsvícenou baterku, dokonce i ve dne. Tyto dva předměty mu totiž pomáhají vidět neviděné – malá strašidýlka, nebo spíše rozkmotřidla.

Ona rozkmotřidla jsou přízraky, které se snaží neustále rozhádat lidi. Je jich celá řada – k těm nejhorším patří rozhádadla, například Uráž, Hádkonoš, Hádák, Přík. Pak jsou tu třeba Závistidla, jako Lakomák, Záviďák či Nepřejek. Nebezpeční jsou i matohlavové, jako Bručka, Mlsoň či Protivák. A právě k těmto matohlavům patří i Poťouch, přičemž Poťouch modré barvy patří vůbec k nejhorším. O tom se přesvědčí holčička Zuzanka, která bude muset nejdříve uvěřit v existenci rozkmotřidel, aby pak mohla pomoci své nejlepší kamarádce, rodičům a dalším obyvatelům Potměch dříve, než se všichni navzájem rozhádají a než dojde k nějakému neštěstí.

Jak vidíte, příběh je vskutku originální. Sice jde o knihu s oblíbeným strašidelným námětem (ten Miloš Kratochvíl ztvárnil třeba ve své neméně zdařilé knize Strašibraši aneb Tajemství věže v Kamsehrabech), avšak ona klasická strašidla jsou tu nahrazena podivnými bytostmi, které se dosud v žádném literárním díle neobjevily. Autor na základě zcela nového příběhu vysvětluje (nejen) dětskému čtenáři, proč se lidé často chovají jako blázni, proč jsou někdy lakomí, závistiví nebo poťouchlí. Kniha je tak nejen pouhým pohádkovým příběhem o napravení jedné čtvrti a o cestě hlavní hrdinky za poznáním, ale také encyklopedií smyšlených potvůrek symbolizujících špatné lidské vlastnosti.

Jde o zábavné a zároveň poučné čtení, které nadchne nejednoho čtenáře. Příběh je čtenáři předkládán jednoduchým stylem, v němž nechybí jazyková hra a vlídný humor. Vše doprovází nádherné ilustrace Markéty Vydrové, která dala i konkrétní podobu všem rozkmotřidlům v miniencyklopedii, kterou naleznete uprostřed knihy.

Knihu Modrý Poťouch, která získala významné ocenění Zlatá stuha 2010 v kategorii knížka pro začínající čtenáře, vřele doporučuji všem čtenářům z řad dětí, ale i dospělých, kteří mají rádi laskavé příběhy.

Ukázka:

Poťouch bývá různě velký a různě barevný. Nejhorší je Poťouch fialový, velké patálie bývají i s Poťouchem žlutým. Každý Poťouch má trumpetové našeptávadlo, dva z pěti prstů na ruce výrazně delší, těm se říká popichovadla, a zbylé tři prsty jako přísavky. Štětiny na šišaté hlavě se odborně nazývají svědidla. Co se svědidel týká, může být Poťouch blonďák, rezatec i černoštětináč. Nijak zvlášť na tom nezáleží, protože všichni Poťouchové jsou neviditelní!
(Kratochvíl, M. Modrý Poťouch. Praha: Triton 2010, s. 7–8.)

Knihu Modrý Poťouch vydalo nakladatelství Triton