O moudrých skřítcích z Kutné Hory

Recenze

Vytvořeno 16. 8. 2011 2:00

Autor: Jana Semelková

Vědous, jeho pravá ruka Tlapička, rázná Houstička, Kopejtko, Větrník… Mohla bych jmenovat ještě spoustu dalších permoníků, kteří nás v knížce Renaty Petříčkové a Michala Vaněčka Skřítkové pod stříbrným městem zavedou do dob minulých. Ano, tito permoníci žili v Kutné Hoře odnepaměti a starali se o to, aby dobrým lidem nebylo ubližováno a špatní byli jaksepatří potrestáni. Protože nikdo není jen dobrý nebo jen zlý, tak permoníci hlídají, aby všem, kteří se polepšili – třeba kamenná bába Loudalová –, bylo odpuštěno. Samozřejmě, že v pohádkách, které vycházejí z dávných pověstí o Kutné Hoře, nesmí chybět víly, vodníci, čerti a další pohádkové bytosti, že se v příbězích čaruje a zaříkává, přesně tak, jak se v správných pohádkách má.

Autoři se probrali pověstmi a kronikami města Kutné Hory, vybrali zajímavé příběhy a ty zasadili do kytičky patnácti pohádek. Dozvíme se třeba, jak bylo objeveno v Kutné Hoře stříbro, kdy a proč vznikl chrám svaté Barbory, jak to bylo s jeho chrliči vody na střeše, kdo našel poklad na Sionu a jak s ním naložil, proč Čertovy doly zůstali bez čertů… Ale také se dočteme, co provedla meluzína s mlsnou kozou, jak byl potrestán chamtivý otec, který nechtěl dát dceři věno – vlastně takové pantatínky nám našli rovnou dva –, nebo jak dopadla již zmíněná lakotná vdova Loudalová. Dopátrali se také, kam permoníci ze stříbrného města zmizeli. Prý odešli do bájné Zvonkové země, kde se všichni mají rádi a kde nikdo nikomu neubližuje. Třeba nás tam někdy pozvou… Ale také je klidně možné, že Kutnou Horu a její okolí střeží dodnes, jen my už je vídáme málokdy, rozhodně méně často než naši předkové. To bude jistě tím, že si tak málo spolu povídáme, že naším heslem je: Nemám čas!

Pohádky jsou řazené tak, aby pěkně gradovaly. Možná trošku chybí úvodní příběh, který by nám představil permoníky a ujasnil nám, kde všude se s nimi můžeme setkat. Takto se objeví z ničeho nic v textu a chvilku trvá, než si ujasníme, který je který a do které skřítčí rodinky patří. Trošku váznou i přechody mezi částmi, které autoři převzali z dávných pověstí, a jejich vlastní fabulací. Jde o velmi těžký úkol, vím, protože pověsti oplývají krásnou staročeštinou, kterou se ve vlastním textu snažíme buď napodobit, a jsme staročeštější než dávní autoři, nebo ji podvědomě odmítneme a nahradíme současným stylem. Ve výsledku má čtenář pocit, že jeden příběh napsali dva lidé. Také je škoda, že se některá slova v příbězích zbytečně opakují velmi brzy po sobě, aniž by to bylo potřebné z důvodu rytmu, stupňování, udržení napětí. Možná by autoři měli méně užívat ukazovacích zájmen, která se v okamžiku, kdy nezdůrazňují a skutečně neukazují na danou věc, stávají jen slovní vatou – v mnoha případech zbytečnou. Čtenáři ji vnímají jako neobratnost ve vyjadřování. V současné době jde o zcela běžný jev a zájmeny ten, tento, tamto, toto, tato, … se texty i slovní projevy jen hemží. Podle mne je to na škodu věci. Myslím, že má slova potvrdí začátek z pohádky O kamenné bábě:

Kdysi vedla z Kutné Hory do Kolína vozová cesta přes jižní svah vrchu Kuklík. Na tomto vrchu byste tehdá mohli nalézt kamenný kříž. Takový nízký, nahrubo otesaný kámen ve tvaru kříže. Vyprávělo se o něm ledacos. Bylo mnoho pověstí o tom, proč tam stojí a kdo jej vytesal. Ovšem nejpravdivější bude asi záznam ve staré kronice, který praví, že kámen ohraničoval z jedné strany pozemky patřící mnichům sedleckého kláštera. A jako důkaz, že je to pravda pravdoucí, vám povím následující pohádku.
Kříž na Kuklíku odděloval pozemky sedleckých mnichů a pozemky staré bohaté vdovy. Ta vdova se jmenovala Loudalová. Byla to vdova po Albertu Loudalovi, který kdysi zbohatl těžbou stříbra a vlastnil mnoho pozemků, které své ženě před smrtí odkázal.

Na závěr bych ráda ocenila rozpustilé barevné ilustrace Ondřeje Zahradníčka, kterých je knížka plná. Velmi vtipně pojal úvodní iniciály u každého příběhu a vůbec je stále na co koukat. Myslím si, že společné čtení a povídání o pověstech z dob minulých si dospělí se svými dětmi užijí. A také věřím, že najdou-li Renata Petříčková s Michalem Vaněčkem další pověsti, třeba i z jiných měst, připraví pro nás nové pěkné pohádky, z nichž na nás dýchne kouzlo dávných příběhů.

Knihu Skřítkové pod stříbrným městem vydalo nakladatelství Maxdorf