Jak jste na tom s černými puntíky?

Recenze

Vytvořeno 25. 8. 2011 2:00

Autor: Marta Šimečková

Nakladatelství Mladá fronta vydává knižní sérii s názvem Pachatelé dobrých skutků, určenou pro dětské čtenáře. Autorem knih, které v jejím rámci vychází, je Miloš Kratochvíl. Už jeho jméno zaručuje kvalitní počtení a zábavu jak pro děti, tak pro dospělé, kteří se prostřednictvím jeho tvorby rádi vrací do dětských let.

Sérii úspěšně odstartovala knížka Puntíkáři, v níž se seznámíte s nerozlučnou dvojkou Filipem (zvaným Filda) a Michalem (zvaným Piskoř). Jsou to nerozluční kamarádi, kteří se seznámili v první třídě a od té doby spolu „sdílí dobré i zlé“. Oním dobrým je krásný pocit, že se na sebe mohou kdykoliv spolehnout, tím zlým jsou černé puntíky, kterými se jejich žákovské knížky jen hemží. Jsou to prostě puntíkáři, kteří se od začátku špatně zapsali u svých kantorů. A není se čemu divit, vždyť provádí jednu lumpárnu za druhou – nasazují si na nosy kolíčky při vyučování, vymlouvají se na neviditelný inkoust, když nemají domácí úkol, snaží se svého spolužáka Balvana Valouše odnaučit jíst (tedy alespoň ne v takové míře) a nebo jiného spolužáka málem přizabijí v lese při sáňkování mezi stromy.

Pokud se ale jako rodiče bojíte, že by tato četba mohla mít na vaše děti neblahý vliv (přece jen některé zde uvedené lumpárny vypadají příliš nebezpečné), musím vás ujistit, že Filda s Piskořem dělají vše jen a jen s dobrým úmyslem. Jsou to totiž pachatelé dobrých skutků, a jak to chodí ve světě, jsou za to náležitě potrestáni ať opovržením starších sourozenců či napomínáním rodičů, tak poznámkami ve škole (nebo-li, jak se říká, za dobrotu na žebrotu).

Celé vyprávění tedy není pouze o tom, jak dva malí kamarádi dokáží dráždit své okolí, ale také o tom, že člověk by neměl být lhostejný k tomu, co se kolem něj děje, ale snažit se pomoci druhým, když to potřebují.

Kniha se skládá z řady minipříběhů, které tvoří souvislý děj. Stanete se v něm svědky řady na první pohled neskutečných událostí, na druhý pohled však až příliš reálných. Zavzpomínáte si na vlastní dětství a uvědomíte si přitom, jak pravdivý je kratičký prolog ke knize: „Všechno v téhle knížce je čistá pravda. Jestli se vám bude zdát, že se nic z toho nemohlo stát, tak je to nejspíš tím, že nemáte toho správného kamaráda!“ (Kratochvíl, M. Puntíkáři. Praha: Mladá fronta 2009, s. 7.)

Autentičnost podporuje ich-forma (příběh vypráví malý Pískoř) i mluva postav, které tu a tam zvolí nějaký nespisovný výraz či nesprávný tvar slova. Z jazykového hlediska mě opět překvapila autorova schopnost hry s jazykem, ať už u názvu knihy nebo u řady přezdívek, které skvěle vystihují jednotlivé postavy.

Těšit se můžete na řadu vtipů slovních i situačních. Text je navíc doplněn milými obrázky Milana Starého, který zvolil jednoduchou černobílou kresbu. Obrázky si od začátku zamilujete stejně jako černé puntíky, kterých je v knize víc než dost.

Kniha by neměla chybět v knihovničce žádného malého čtenáře. A protože jsou hlavními hrdiny kluci a autorem je také kluk (už sice o něco starší, ale předpokládám, že dětská dušička v něm stále zůstala uchována), tak Puntíkáře doporučuji především chlapcům.

Ukázka z knihy:

„Odnaučíme Balvana jíst,“ rozhodl Filda.
„Šílíš?!“ zíral jsem na něj jako poštovní holub na esemesku.
„Nemyslím, aby nejedl vůbec,“ objasnil mi. „Jenom aby se pořád necpal.“
I tak mi to připadalo jako nemožná šílenost. Valouš snad něco žvejká, i když spí!
Pak mi to ale v hlavě sepnulo, proč zrovna Balvan Valouš a proč to jídlo.
Valoušovi mají cukrárnu vedle kina a my s Fildou jsme se tam stavili na dort. Paní Valoušová nás poznala: „Vy jste Souček a Fialka, že? A chodíte s naším Tomášem do třídy! Tomáš o vás často doma vypráví...“
Filda mě nenápadně dloubnul loktem do žeber, jako že je nejvyšší čas zmizet, ale paní Valoušová neřekla „to z vás asi mají doma radost!“ nebo ještě něco horšího, jak jsme očekávali. Usmála se: „Musíte být pěkně veselí kluci! A pročpak někdy nevezmete našeho Tomíka s sebou, aby se proběhl a tak...?“
Mlčeli jsme, protože se nám zdálo, že pravdu by asi slyše nechtěla.
(...)
Normální člověk by s ním radši nechtěl mít nic společného, ale Filip jde do všeho. A když nám paní Valoušová dala ty dva indiánky, chtěl pro ni za to něco udělat. Rozhodl se, že Balvanovi alespoň trochu vezmeme chuť k jídlu. Měl pravdu, že tím je potřeba začít, jestli se má Valouš k mámině radosti někdy trochu rychleji pohnout.
(Kratochvíl, M. Puntíkáři. Op. cit., s. 33–35.)

Knihu Puntíkáři vydalo nakladatelství Mladá fronta