Nemoci i krutí skřeti

Recenze

Vytvořeno 2. 9. 2011 2:00

Autor: Lenka Martinková

Když je dítě nemocné a rodiče musí do práce, je to neštěstí. Copak o to, starší si třeba čte a zabaví se samo, ale co někdo malý? Čas se pomalu vleče, rodiče nikde a ani v televizi nedávají nic zajímavého. Dítě má dlouhou chvíli.

Právě tak začíná knížka Violy Fischerové Co vyprávěla Dlouhá chvíle. Malý Jakub je nemocný a hrát domino sám se sebou ho už nebaví. Zadívá se na hodiny, kdy už přijde jeho maminka, a nestačí se divit. Z ciferníku na něj kouká hlava, která připomíná aztéckého okřídleného hada, a představí se mu jako jeho Dlouhá chvíle.

Po několika okamžicích nejistoty se spolu spřátelí a Dlouhá chvíle Jakubovi začíná vyprávět příběhy. Jenomže čím déle povídá, tím je kratší, má tišší a tišší hlas, až nakonec skoro zmizí úplně. Naštěstí ale Kubovi stihla říct, co má dělat, aby se zase objevila. Chlapec se nudí celé odpoledne, a když přijde maminka, neuvěřitelnou příhodu jí vypráví.

Viola Fischerová v knize zpracovala zajímavé, originální téma. Zatím se mi do ruky nedostala žádná kniha, ve které by autor tak barvitě popisoval, nejen jak Dlouhá chvíle vypadá, ale také co dělat, aby si ji majitel udržel co nejdéle. Dlouhá chvíle – ten podivný tvor při čtení ožil.

Viola však nikde neuvádí, kolik let malému Jakubovi je. Pokaždé se o něm zmíní jen jako o „malém Jakubovi“, což mě trošku zarazilo ve chvíli, když Dlouhou chvíli identifikoval jako aztéckého boha v podobě okřídleného hada, avšak vzápětí se už zase choval jako malé dítě.

Některé příběhy měly překvapivé zápletky. Zaujal mě především hned ten první, ve kterém se učitel houslí vydává do Afriky. Nejprve se zaplete s hadem, který naštěstí nemá hlad, pak se s ním chce seznámit krokodýl s italskými předky a nakonec si malý lvíček přeje, aby ho naučil hrát na housle. Teprve ke konci příběhu na scénu vstupuje hlavní hrdina – lev, budoucí kytarní virtuos, který proti své vůli účinkuje v cirkuse. Pokládám ale za dosti nepravděpodobné, že by lev sotva odrostlý matčině péči opustil smečku a nepokusil se časem získat vůdčí postavení. Na druhou stranu je pochopitelné, že autorka nechala malého lvíčka odejít, protože jinak by Dlouhá chvíle neměla o čem vyprávět.

Další příběhy, ve kterých zlí skřítkové navrhují malé holčičce, že ji sveze koník, jen aby se ho v zimě vydala hledat, a ona pak zabloudí, je celkem pravděpodobný. Stejně tak je povedená i pohádka o panence s brýlovýma nohama. Ať už je začátek jakkoli smutný a cesta hraček strastiplná, všechno, jak už to v pohádkách bývá, dobře dopadne.

Kniha krásně ukazuje mezilidské vztahy a cenu přátelství. Přestože je psaná spíše pro děti, poučení i potěšení v ní najde skoro každý. Určitě si ocenění Zlatou stuhou zaslouží.

Ukázka z knihy:
A v tom se to stalo. Když pohlédl na velké nástěnné hodiny přímo proti postýlce, poskočila malá ručička nahoru a mrkla. Pak se otevřelo i druhé oko a ciferník se pohnul kupředu. Vlastně to nebyl ciferník, ale kulatá hlava. Jedno oko kratší, druhé delší, uprostřed trojúhelník nosu a tlamka. Sklopená ušiska se vztyčila – a ze skříňky se do pokoje začalo soukat podivné stvoření. Hlavou trochu připomínalo kočku, ale tělo mělo dlouhé jako had. Jako had z peříčkových nic, žasnul Jakub.

(Viola Fischerová: Co vyprávěla Dlouhá chvíle. Meander 2005, s. 11.)