Pachatelé dobrých skutků pokračují

Recenze

Vytvořeno 31. 8. 2011 2:00

Autor: Marta Šimečková

Už dříve byla na našich stránkách představena knižní série Pachatelé dobrých skutků určená pro malé čtenáře, respektive její první část Puntíkáři. Dnes se zaměřím na druhý díl volně navazující na Puntíkáře. Jmenuje se Duchaři a je opět stejně čtivý a zábavný, ostatně jako všechny knihy Miloše Kratochvíla.

V knize se setkáte se starými známými. Jsou jimi dva nerozluční kamarádi Michal Souček (přezdívaný Piskoř) a Filip Fialka (přezdívaný Filda). Tito dva spolu zažívají nejedno dobrodružství, především tehdy, když se rozhodnou páchat dobré skutky. Tentokrát je tímto dobrým skutkem záchrana spolužáka Trpajse, který se rozhodne nechodit do školy. Ve třídě totiž spatřil ducha, který vstoupil do učitelky Vlčkové a tu změnil na fúrii metající kolem sebe samé poznámky a černé puntíky. Filda s Piskořem se rozhodnou vyhnat ducha ze třídy, a tak zachránit nejen Trpajse před vyloučením ze školy za neomluvené absence, ale i paní učitelku, která byla očividně v zajetí temných sil.

„Když Fildu Fialku popadne touha dělat dobré skutky, nepohne s ním ani pár volů. A já na to byl sám.“ (Kratochvíl, M. Duchaři. Praha: Mladá fronta, 2009, s. 10.)

Jak je vám asi jasné, ne všem se bude Fildovo a Piskořovo vymítání ducha líbit. V prvním řadě to jsou rodiče, kteří si na pomoc povolají tetu Marcelu – uznávanou psycholožku –, aby zjistila, jestli jsou chlapci duševně v pořádku. Pak to je ředitel Sojka spolu s pedagogickým sborem a školníkem, kteří obviní chlapce z pokusu o zapálení školy při pokusu o vymýcení ducha.

Filda s Piskořem to prostě nemají snadné. Chtějí všem pomoci, ale místo uznání se jim dostává v lepším případě poznámek v žákovské knížce, v horším případě pohrdání od spolužáků. Neujdou ani policejnímu výslechu, kterého se ostatně účastnili už v prvním díle. Prostřednictvím úsměvných příběhů tak malí čtenáři poznají, že život není jen o tom, co si člověk usmyslí, ale že se musí počítat i s nepochopením a neúspěchem. Zároveň se přesvědčí o tom, že s pomocí dobrého kamaráda jde vše zvládnout mnohem snáze.

Příběhy jsou velice reálné, sama jsem si vybavila řadu vzpomínek na dětství. Autorovi se podařilo opět naplnit to, co předesílal už v předchozím díle: „Stejně jako v knížce Puntíkáři i tady je všechno čistá pravda. Jestli se vám bude zdát, že se nic z toho nemohlo stát, tak je to nejspíš tím, že nemáte toho správného kamaráda!“ (Kratochvíl, M. Duchaři. Op. cit., s. 6.)

Text je doplněn veselými ilustracemi Milana Starého. Tentokrát vás na všech stránkách nebudou provázet černé puntíky, ale malí šedí duchové.

Jediné, co bych knize vytkla, jsou občasné chyby v textu, např. chybějící interpunkční znaménka („Jak je tam duch, radši zavřu oči A tenhle... (s. 12), „Nedalo se to vydržet a tak jsem Fildovi zavolal“ (s. 70)), chybějící písmenko („... nikdy nebudu žádném andělovi svazovat křídla...“ (s. 69), „... ohradil se maminka“ (s. 114)), spojení oba dva místo správného oba („Oba dva jsme se ale přes ně dívali na Vlčkovou...“ (s. 20)).

Knihu doporučuji všem malým čtenářům, kteří mají rádi dobrodružné knihy z reálného světa. Nejlepší je číst ji po večerech pod peřinou s rozsvícenou baterkou – to si nejlépe vychutnáte duchařskou atmosféru.

Knihu Duchaři vydalo nakladatelství Mladá fronta