Obyčejná dívka na vozíčku, nebo princezna?

Recenze

Vytvořeno 29. 8. 2011 2:00

Autor: Lenka Martinková

Dívce Bibianě při autonehodě zemřou rodiče, ona zůstane na vozíčku a vyrůstá s neobyčejnou babičkou messengerkou. Jednoho dne se jí zničehonic stane podivná příhoda. Babička musí nečekaně odjet zrovna ve chvíli, kdy v loutkovém divadle hraje pohádku O líném Honzovi.

Dívka z vyprávění ví, že její rodiče uměli pískat na prsty, a chce se to naučit. Pořád jí to nejde až do dne, kdy je sama doma. A co se nestane! Přistane na peci vedle Honzy a dokáže ho přesvědčit, aby šel hledat princeznu. Bibiana dokonce může v pohádkovém světě chodit, takže se hned vydávají na cestu.

Jenomže jak najít princeznu? Z okna Honza vidí zámek a zdá se mu, že je blízko, ale asi to taková pravda nebude. Jdou už několik dní, zámek však jako by před nimi utíkal a stále se jim vzdaluje.

Autor Ivan Binar měl originální nápad s místy, která hrdinové při cestě navštíví. Dostávají se třeba do myší republiky, jejíž prezident se jmenuje Narcis V. Kladívko, nebo je později na rybníce zajmou Utopenci. Ty autor připodobňuje k jakýmsi zlotřilým vodníkům, kteří svoje nástupce zavírají do sklenic a přidávají k nim koření jako k oblíbenému stejnojmennému pokrmu. Takových a podobných hrátek se slovy je knížka Bibiana píská na prsty plná. Mladší čtenáři možná budou mít problém některé z nich pochopit, ale časem na ně určitě přijdou. Nakonec je to jistá výhoda – příběh je bude přitahovat, i když o něco povyrostou.

Autor také dává najevo, jak je důležité, aby se postižení lidé zapojili do kolektivu a nebyli jím odstrkováni. Dělá to nenásilnou formou, důraz klade spíše na podprahové vnímání. Bibiana vzpomíná, jaké to bylo, když byla ještě zdravá a mohla dělat všechno jako ostatní, a následně to porovnává se svým životem po autonehodě, jak se změnilo chování ostatních dětí.

Některé části jsou obzvlášť smutné. Třeba když se dívenka vrátí z pohádkového světa, babička ještě není doma a ona si hraje s autíčkem na dálkové ovládání, takže celou nehodu prožívá znovu. V takovou chvíli opravdu tuhne krev v žilách.

Ivan Binar ale dokáže smutné a veselé scény obdivuhodně vyvážit. Jedním z takových okamžiků nastane, když Bibiana přistane na peci vedle Honzy a on se domnívá, že právě ona je princezna, která mu podle sudiček náleží. Jak to je s dívkou doopravdy? Honza si s chladnokrevnou logikou říká, že Bibiana je na vdavky přece jenom ještě moc malá.

Kniha Bibiana píská na prsty je (mimo jiné) především pohádkový příběh, a proto v ní nechybí ani tři úkoly, které hrdinka musí splnit, aby Honzovi pomohla najít slíbenou princeznu. V takovém okamžiku děj připomíná pohádku O Zlatovlásce od Erbena, ale Bibiana na rozdíl od hrdiny ve zmiňované pohádce nemusí svoje zvířecí pomocníky zachraňovat.

Přestože se o knize mluví především jako o literatuře pro děti, poučení i potěšení v ní najdou i dospělí.

Ukázka z knihy:

Pokynul Bibianě rukou se čtyřmi prsteny osázenými drahokamy, aby usedla na zlaté a bílé štokrle s modrým čalouněním.
„Jsem Narcis Velikán Kladívko, prezident Myší republiky,“ řekl vznešeně.
„Já se jmenuji Bibiana,“ řekla Bibiana spisovně a ostýchavě, živý prezident na ni ještě nemluvil. Udělala pukrle odkoukané z televize a posadila se na okraj štokrlete.
„Tak,“ řekl Narcis Velikán Kladívko, prezident Myší republiky, vyndal ze šuplíku zrcátko s rukojetí a podíval se, jestli má dobře uzel na kravatě. Pohled ho uklidnil.
„Prosím?“ špitla Bibiana.

(Ivan Binar: Bibiana píská na prsty. Meander 2009, s. 28.)