Pohádky plné strašidel… a humoru

Recenze

Vytvořeno 19. 10. 2011 2:00

Autor: Jana Semelková

Měla jsem chuť se trošku bát, ale zase ne moc, aby se mi dobře spalo. Proto jsem si na dovolenou s sebou vzala knížku Strašidelné pohádky, které jsou spíš humorné než strašidelné. V každém případě se v nich objevuje mnoho podivuhodných bytostí, které by mohly nahánět strach, jenže nenahánějí. Spíš rozumují, debatují a hrůzu se jen nahnat snaží. Ale jenom mírně, hlavně slovy a slovíčky.

Zdeněk K. Slabý napsal pět pohádek, které krásně plynou, vyznačují se bohatou slovní zásobou a strašení je v nich až ta druhá věc.
Třeba v první pohádce zajmou strašliví duchové spisovatele ve své duší ubytovně. Nejdřív mu slibují děsivé věci, ale nakonec je nejmladší dušínek Tušínek umluví, aby z něho udělali vařiče kávy – tuhle povinnost má na starosti právě on a nějak se mu už zajídá…  

„Jsme mocní, i když vypadáme nemocní. Nehleď na to, že vyhlížíme jako páry nad hrnci a že jsme nyní ve své duší ubytovně. Tady odpočíváme a nabíráme dech. Ale postačí, že někdo udělá trhlinu, škvírku do zdi nebo zeměkoule – a my se na to tata protáhneme. I skulinkou se protáhneme. A dokážeme se rozpínat, dovedeme být na to šup v nadměrné velikosti, obrovští jako hřibová mračna, a naše temeno se nebes dotýká. Jsme siláci, můžeme pohazovat horami jako mičudami. Jsme prudcí jako láva. Jsme chrliči, dokážeme zatopit vaše statky a nadělat pořádné zmatky. A zároveň jsme pijáci, umíme vypít na pár loků celé moře a způsobit rybářům hoře, když vyplují vstříc nečekané bóře. Dovedeme se rozlézt jako zelené kobylky a sežrat v jeden ráz tisíce hektarů polí, jako když je někdo holí. Stačí?“

V další pohádce zase natrefíme na spisovatele – ten touží napsat pohádku o kaktusovém mužíčkovi Kakabusu Usměvavém. Jenže k němu domů přijde vlk a stěžuje si, že je pořád všude za zlého, přitom prý je dobrák od kosti. Spisovatel napíše pohádku podle vlkova přání – a ten si z něho za dobrotu udělá dobrotu. Spolkne ho jako kdysi Karkulku s babičkou…

Ve třetí pohádce obr Velikáš zase trápí usměvavou Ninu, zavře ji ve své jeskyni. Ale nakonec si nepřijde na plivníka Doudu, který se touží proslavit, a proto se mu směle postavil. Trápila ho totiž i slova jakéhosi cizince, který kdysi napálil všechny v jejich vesnici, když tvrdil:

„Plivněte si pod nohy, abyste byli větší, musíte si plivnout pod nohy!“ A řehtal se jako pominutý. Vesničané si tedy po několik měsíců pilně plivali pod nohy, ale nebylo jim to nic platné. Zůstali mrňaví. Od té doby se jim však říkalo plivníci.

Ve čtvrté pohádce navštívíme hrad, kterému straší ve věži. A zase ta strašidla nejsou až tak strašlivá. Naopak. Stanou se významnou součástí prohlídek a tím podpoří cestovní ruch na hradě Rumštajnu. V poslední pohádce se vypraví vodník Kropáček z Prahy, zapřisáhlý starý mládenec, k moři, kde potká, kromě mořského modrého vodníka Podvodopoluse, mořskou pannu Albertinu, do které se zamiluje. A řekněte – je snad láska nějaké strašidlo?

Strašidelné pohádky nejsou vůbec strašidelné. Jsou plné pěkných kulatých i hranatých slovíček, neobvyklých spojení a veselých rýmů a překvapivého děje. Takže mohou strašit jenom ty, kterým čtení nejde od ruky, vlastně od očí. Jsou vtipné, nutí k zamyšlení, podporují fantazii – a především přispívají k rozvoji slovní zásoby nejen u dětí. Veselé pohádky o strašidlech kolem nás ozdobil ilustracemi – a moc pěkně – Eugene Ivanov.

Zdeněk K. Slabý je autorem více než třiceti knížek pro děti a jeho knihy byly přeloženy do mnoha světových jazyků. Byl dlouholetým redaktorem časopisu o dětské literatuře Zlatý máj a dramaturgem dětského divadla. Roku 2010 mu byla udělena prestižní cena za celoživotní práci s dětskou knihou.

Knihu Strašidelné pohádky vydalo nakladatelství Portál