Mobil nebo andulka?

Recenze

Vytvořeno 29. 5. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

Když se v edici Modrý slon, vycházející v Meandru, objevila knížka Natálčin andulák, napadlo mě, že jde o podivný název, pod kterým jsem si nedokázala nic představit. Chvilku to trvalo, než jsem se vpravila do příběhu od Ivony Březinové, ale za tu námahu to stálo.

Natálka chce mobil. To není jenom tak být jako dospělá a povídat si s technickými výdobytky. Pokyvovat hlavou, vrtět hlavou, hlasitě se smát… Jenomže na něco takového je malá a maminka kategoricky odmítá o koupi mobilu jenom slyšet. A přitom – s kým si má chudák Natálka povídat, když táta je dlouho v práci a maminka nemá čas, protože telefonuje?! Řešení se nakonec objeví samo jednoho večera na okně Natálčina pokoje.

Hlavní hrdinkou je Natálka a její rodina, ke které ještě časem přibude žlutozelený Andy. U Natálky není úplně jasné, kolik let jí je, ale čtenář by mohl odhadovat maximálně 2. třídu ZŠ. U rodičů Březinová jejich popis příliš nerozvíjí, je to zkrátka maminka a tatínek. Nikde nepíše, kde pracují, a tak jediným vodítkem může být, že tatínek přichází z práce až pozdě v noci a maminka je skoro závislá na telefonování s kamarádkami. A pak je tu ještě Andy, který jednoho večera přiletěl na okenní parapet a od té doby žije spolu s Natálčinou rodinou. Proč by ne, tímhle nalezeným anduláčkem se splnil Natálčin sen o mobilu. Copak je možné nahradit telefon papouškem? Je a ani to není žádný velký problém – stačí, když se andulák naučí zpívat vyzváněcí melodii. Mnohdy taková dovednost způsobí vtipnou příhodu. A to není všechno, co takový oživlý mobil dokáže. Proč by třeba nemohl zachránit život svojí paničce?

Ivona Březinová se snaží svým čtenářům ukázat, že není nutné mít drahou techniku, ale je mnohem lepší vážit si přírody a najít si v ní nějakého kamaráda. S podobnou razancí zároveň apeluje na rodiče, aby si svých ratolestí více všímali. V obou záměrech autorce úspěšně pomáhá Lucie Dvořáková se svými ilustracemi. Jsou moderní, a přesto není těžké poznat, co by měly představovat.

Snad jedinou chybičkou jsou barevné rámečky s otázkou uprostřed textu, ale i to je celkem pochopitelné – příběh o mobilech byl zpracován proto, aby děti trochu vzdělával. Právě těchto několik otázek je důkazem toho, jak by se měl chovat slušný a vzdělaný člověk. Březinová na to jde šikovně, otázkami se nijak nevnucuje a přitom hravou formou dětského čtenáře vzdělává.

Ukázka z knihy:

„Andy!“ vykřikla Natálka pohněvaně. „Tohle je mámina melodie. Ty máš přece svoje rolničky. Přestaň.“
(…)
„Kdo to byl?“ volala maminka na Natálku z kuchyně.
„To byl Andy, mami.“
„Volal mi Andy? A co mi chtěl?“ zablekotala maminka zmateně.
„On ti nevolal. On jen zvonil jako tvůj mobilní telefon,“ rozhodila Natálka rukama na znamení, že si s tím vším nějak neví rady.
(…)
„Nikdy nevím, jestli mi zvoní mobil, nebo andulák,“ vyprávěla maminka do telefonu kamarádce.
(Březinová, I. Natálčin andulák. Praha: Meander 2012, s. 22.)

Knihu Natálčin andulák vydalo nakladatelství Meander