Jsou sexy, mají charisma a prožívají nešťastnou lásku

Recenze

Vytvořeno 11. 6. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

Trochu podivná charakteristika, ale je do posledního písmenka pravdivá. Marně uvažujete, na koho by mohla sedět? První část vypadá, jako by se týkala upírů, jenomže jak by někdo takový mohl prožívat nešťastnou lásku? I to je možné, jak dokazuje kniha Deník úúúplně obyčejného upíra – Moje „super“ rodinka od Tima Collinse.

Že ve stovce je člověk už moc starý na to, aby si začal psát deník? Člověk možná, ale Nigel Mullet určitě ne. Už osmdesát pět let je upírem a součástí čtyřčlenné upírské rodinky, což ovšem neznamená, že by byl nějak spokojený. Nenávidí svoji nesmrtelnost. Možná proto, že není běžným upírem – nemá žádnou nadpřirozenou rychlost a sílu a o charisma se také nedá mluvit (leda že by do něj někdo počítal věčné pupínky na obličeji puberťáka). Pro člověka zkrátka dost důvodů k sebevraždě. To se má změnit v okamžiku, kdy Nigel potká Chloe, svoji životní lásku. V tu chvíli se vyskytne takřka nepřekonatelný problém: Chloe je smrtelná a jak by reagovala na nemrtvého partnera?

Nigel Mullet nikdy neprosil o to, aby se stal upírem. Žil v sirotčinci a byl poměrně spokojený, dokud nepotkal svoje upíří rodiče a nezískal mladší sestru Mavis. Přestože jí v době proměny bylo jenom devět let, získala všechny upírské dovednosti od A do Z. To je taky jeden z důvodů, proč si s ní Nigel nechce hrát. Který stoletý upír by chtěl proletět sítí při fotbale? A samozřejmě nesmí chybět upíří rodiče – staromódní a odmítající jakoukoli technickou vymoženost. To je další z věcí, jež by se mohla trochu změnit po příchodu Chloe.

Vzhledem k tomu, že je celý příběh psaný formou deníku, je pochopitelné, že Collins nebude zbytečně zatěžovat nedůležitými popisy míst, o kterých se zmiňuje. Je tak jenom na čtenáři, jak si představí městský park, upírský dvojdomek nebo školní knihovnu, ideální místo, kam přijít na rande s Chloe a přednést jí několik upírských narážek.

Některé deníkové zápisky jsou doplněny ilustracemi Anrewa Pindera. To, že jsou černobílé, dokonale dokresluje už tak ponurou atmosféru. A přesto mnohdy obrázky vypadají překvapivě vtipně.

Přestože se poslední dobou vyrojilo podobných děl nepočítaně, Tim Collins se na celý upírský problém dívá jinak než ostatní autoři. Zatímco všude se člověk dočte, jak je úžasné být tím neohroženým pánem noci, Nigel přiznává, že to tak úplně pravda není. To dokazují i letáčky jeho upírského otce. Dokonce prohlašuje, že upírům hrozí přemnožení. Ať jde o jakkoli „profláknuté“ téma, mezi obdobnými díly se Deník úúúplně obyčejného upíra neztratí. Naopak, může být příjemným osvěžením.

Ukázka z knihy:

Mamka se zlobí na tátu, protože nikdy nepoužívá mobil, který mu dala. Říkal jsem jí, ať ho nekupuje, protože otec nedůvěřuje žádné nové technice. I pračku nám koupil asi až dvacet let poté, co ji měli úplně všichni, protože se bál, že se mu v ní srazí pláště.
Mamka tvrdí, že chce mít možnost kdykoli ho prozvonit a ověřit si, že je v pořádku, ale nevím, co si myslí, se mu stane. Pokud nepadne srdcem na dřevěný kůl, pochybuju, že si může nějak ublížit.
(Collins, T.: Deník úúúplně obyčejného upíra – Moje „super“ rodinka. Praha: Fragment 2012, s. 77.)

Knihu Deník úúúplně obyčejného upíra – Moje „super“ rodinka vydalo nakladatelství Fragment