36 minut děsu

Recenze

Vytvořeno 24. 7. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

Možná se za tak krátkou chvíli žádný pořádný děs nedá zažít, ale kdo se rozhodne přečíst knížku Půlminutové horory, tomu nic jiného nezbude. Že něco takového nikdo nemůže po svých čtenářích chtít? Tak proč by jinak podtitul zněl 72 příběhů, které vás nenechají spát?! A věřte, že autoři, kteří na knížce pracovali, najdou dost způsobů, jak svůj slib splnit…

Přestože knihu sepsalo více autorů, dalo by se předpokládat, že si jednotlivé příběhy budou podobné. Ať tím, že hlavními hrdiny budou jen děti, nebo třeba všichni nějak ztvární příběh jen o jednom předmětu – třeba takové zrcadlo by nebylo marné. Jenomže zdání může klamat. V Půlminutových hororech platí víc než kdekoli jinde, že každý pes, jiná ves. Každý z autorů si vybral téma, které mu bylo nejbližší, a přesto všechny příběhy cosi spojuje. Takovým shodným znakem je to, že žádný horor nepřesáhl rozsah tří stránek.

O nějakých hlavních postavách se nedá mluvit ani v nejmenším. A nakonec je to i pochopitelné – jak by se mohli projevit v příběhu, který se dá shrnout do několika málo vět? V některých hororech se ale přeci jenom sem tam nějaký ten hrdina dá najít – někdy to je (ne)obyčejné zvíře, jindy plyšák a převládají samozřejmě lidé. Nebo to vlastně lidé tak úplně nejsou? To závisí pouze na čtenáři, z jakého úhlu se bude na příběh dívat.

Teď jsem zmínila, že všechno závisí jen na čtenáři a hned se zase pokusím svůj výrok vyvrátit. Uznávám, že je to trochu podivné, ale nedá se nic dělat. Na čtenáři závisí to, jak se na ten či onen příběh podívá, všichni však uznají, že stejně důležité je také to, jaké mají zkušenosti a jestli vůbec pochopí děsivou zápletku.

Každý žánr potřebuje jiný přístup. Něco jiného je, když je vyprávěn v ich-formě jeden odstavec, odlišně se chová komiks a to ani nemluvím o obrázcích, ze kterých naskočí husí kůže. A pak, co když si autoři vymyslí vlastní specifické žánry jako hororku? Popravdě, musela jsem ten název přečíst několikrát, než mi došlo, co tím chtěl vlastně autor říci…

Sbírku kratičkých hororů redigovala Susan Richová, jež stejnou práci zastala u Řady nešťastných náhod od Lemonyho Snicketa, jehož rukopis je patrný hned na prvním příběhu sbírky Co byste měli vědět. Nechybí ani další známí autoři hororových a fantasy knih pro děti a mládež jako třeba Holly Blacková (v Čechách od ní vyšla edice Kronika rodu Spiderwicků a její volné pokračování, nebo prvotina Daň peklu). A množství dalších, jejichž texty překvapí, vyděsí a přitom donutí k zamyšlení.

Trochu mi vyrazilo dech, že Půlminutové horory byly zařazeny do kategorie pro děti od 10 let. Ne že by v nich bylo něco závadného, ale přijde mi, že některé věci nemusí takhle mladý čtenář pochopit. Příkladem takového textu by mohlo být třeba už zmiňované Hororku.

Ukázka z knihy:

Ach jo, nikdy jsme je neměli poslouchat.
„Pod postelí nic není,“ říkali.
„Ty zvuky jsou jen vítr,“ říkali.
„To se ti jen zdá,“ říkali.
Nikdy jsme je neměli poslouchat.
A teď pššššššt…
(Kol.: Půlminutové horory. Praha: Mladá fronta 2012, s. 100.)

Knihu Půlminutové horory vydalo nakladatelství Mladá fronta