Zahrada spokojenosti a další příběhy

Recenze

Vytvořeno 23. 7. 2012 2:00

Autor: Hana Moualla

Na knize Jižní louka od Astrid Lindgrenové vás na první pohled upoutá krásná ilustrace Mariny Richterové – holčička s jahodami a ptáčetem. Kniha vyšla ve Švédsku v roce 1959 a do češtiny byla přeložena Jarkou Vrbovou v roce 2012 (vydal Albatros). Dojemné obrázky kontrastují s realitou života. Ve čtyřech příbězích dětských hrdinů znejistíme sami sebe. Proč?

Dětské osudy se současnému evropskému čtenáři mohou zdát jako nepravděpodobné. Čtenář z „rozvojové“ země by se jistě recenze tohoto textu zhostil lépe. Zná všechny bolesti dětských hrdinů Astrid Lindgrenové přímo ze svého okolí, žije je. Evropan je příliš ponořen do tajemných výkřiků „krize, recese, škrty“. Jak jinak se dívat na příběhy osiřelých dětí Anny a Matyáše? Je to něco, co se nás netýká? Sourozenci musí jíst po smrti maminky jen vařené brambory a nikdo je už po vlasech nehladí. Jsou připodobněni k šedivým myškám, které hledají červeného ptáka a zahradu „za brankou“, kde je matka nás všech nakrmí, pohladí. A to je vlastně to, co každý člověk potřebuje: výživu. Nasytit duši a tělo...

Děti musí tvrdě pracovat u sedláka. „Dětské ruce dovedou zastat kus práce, když se jim nedovolí, aby marnily čas vyřezáváním píšťalek a lodiček z kůry a stavěním domečků pod strání.“ Ani docházka do školy, po které celý rok touží (chodí se jen v zimě), jim nedává naději. Spolužáci je trápí, protože jsou chudí. Sedlákovo Vřesoviště je symbolem zmaru dětského smíchu. Zažívají jen hlad, zimu a nevlídnost. „Když na Vřesoviště přišlo léto, Matyáš s Annou nesbírali na pasekách jahody a nestavěli si domečky pod strání. Dojili krávy a čistili chlév, jedli brambory namočené v láku ze slanečků, a když je nikdo neviděl, usedavě plakali.“  Jednoho dne zavřou branku do kouzelné zahrady naposled.

Rodiče malé Malin umírají na souchotiny, malá dívenka musí jít do chudobince. Malin poznává žebráky, které dříve pozorovala na jejich cestě za almužnou. Jednoho dne slyší u pastora text, který jí  zní v uších: „Hraje má lípa, zpívá můj slavík.“ Od té doby touží po tomto stromku, který by přivábil slavíka, a lidé v „sídle chudoby“ by mohli upínat oči toužící po naději do koruny lípy. Prosí Boha o zázrak, o semínko. Lípa přes noc vyroste, ale její listy nešumí, je neživá. Malin dává svoji duši lípě. Pouze bláznivý mladík Jocke zná pravdu.

Třetí příběh je opět obrazným vyjádřením souboje o přežití. V Kapele musí Stina Maria pečovat o ovečky – obživu celé rodiny. Po cestě se dostává mezi lidi podzemního národa, kteří chtějí, aby zůstala a přestala zpívat svoje „hou, hou, halihou“. Zázrakem uniká a může se připojit ke společné večeři se svojí rodinou. Jen dědeček poznává, odkud malá Stina Maria přihnala ztracené ovečky. A do čtveřice – malý Nils v domku u Dubu má horečku. Jeho rodiče i sourozenci se s ním už rozloučili. Když blouzní, prožívá příběh rytíře Nilse z Dubu. V momentě, kdy se rytíř obětuje pro svého panovníka, chlapec Nils přemáhá horečku a kukačku zvěstující smutnou událost v rodině a procitá. Sourozenci ho vítají hrstí lesních jahod. 

Smutný život hrdinů je vyvážen hrstí naděje, obyčejné radosti a sounáležitosti s rodinou. Krásné ilustrace hýčkají raněného čtenáře, dávají prostor fantazii. Proto mohu uvěřit, že je kniha určena skutečně dětem od osmi let. Astrid Lindgrenová sytí naše duše, dává naději dětskému čtenáři, ale nic před ním nezastírá. A právě to činí tuto knihu jedinečnou.

Knihu Jižní louka vydalo nakladatelství Albatros