Inheritance

Recenze

Vytvořeno 6. 2. 2013 2:00

Autor: Lenka Kavalířová

Zobrazeno: 2968

K četbě této knihy mě přivedla velká popularita celé série a osobnost spisovatele Christophera Paoliniho, který začal psát jako velmi mladý, a tak můžeme během četby sledovat jeho literární vývoj. Sama upřednostňuji fantasy jiného druhu (např. Tolkiena, Holdstocka nebo G. Martina), také se už nemohu věkem počítat do cílové skupiny čtenářů této série (cíleno je spíše na náctileté), ale o to víc jsem byla zvědavá: dostojí tato kniha popularitě, která ji předchází, a dokáže zaujmout i náročnějšího čtenáře?

Inheritance je čtvrtým a posledním dílem série o dračích jezdcích. Z chlapce Eragona, se kterým jsme se seznámili na začátku prvního dílu a který se stal Jezdcem dračice Safiry, je už dospělý muž a dobrý válečník. Více než dobrý - díky své proměně při elfím obřadu a mocným kouzlům je prakticky neporazitelný. Což je skvělá zpráva pro čtenáře, kteří se nechtějí bát o osud svého hrdiny, ale méně skvělá pro ty, kteří upřednostňují realističtější postavy, které mají i svoje slabá místa.

Na začátku knihy si můžeme zopakovat důležité postavy a děj prvních tří dílů. Alagaësii vládne krutý Galbatorix, který společně s dalšími Křivopřísežníky kdysi svrhnul Jezdce a nastolil svoje vlastní uspořádání světa. Nyní mu slouží rasa urgalů a razaků, Murtagh, syn Křivopřísežníka Morzana se svým drakem Trnem a mnoho vojáků a kouzelníků. Jejich vůdci jsou mu zavázáni přísahou v posvátném jazyce, takže se mu nemohou vzepřít. Také má k dispozici moc mnoha zajatých dračích srdcí.

Proti Galbatorixovi povstali Vardenové, které po smrti svého otce vede Nasuada, společně s dalšími rasami a královstvími - elfy, které vede královna Islanzadí, lidmi z království Surga, které vede král Orrin, trpaslíky, které vede Orik, kočkodlaky a později i urgaly. Společně s nimi bojuje i Eragon se Safirou a srdcem srdcí posledního draka, který se narodil ještě před svržením jezdců, a který nyní truchlí nad ztrátou svého jezdce Oromise - Glaedra.

Ti všichni pochodují Alagaësií a postupně dobývají jedno Galbatorixovo město za druhým. Na začátku je to Belatona, potom Aroughs a Dras Leona. Děj příjemně plyne, bitvy, ve kterých se o své hrdiny nemusíme nijak bát, se střídají se státnickým vyjednáváním spojenců a rozmluvami přátel a partnerů v táboře. Seznamujeme se s tajemnou bylinářkou Angelou a prokletým dítětem Elvou, která kvůli Eragonovi cítí bolest všech okolo a předvídá jejich osud.

Sledujeme, jak se Eragonův bratranec Roran během dobývání stává uznávaným válečným hrdinou. Při popisu dobývání Dras Leony je čtenář konečně trochu více napínán, když se dosud nezranitelný Eragon dostane do spárů tajemných zmrzačených kněží, ale na konci je opět tak triumfální vítězství, až se čtenář začíná nudit a při Eragonově arogantní větě "kdybys věděl, kdo jsme, neodvážil by ses nám postavit" potají fandit jeho nepřátelům, aby byli alespoň tak silní, aby byl postup k vítězství trochu méně přímočarý. Pobaví se tak alespoň líčením děje z pohledu dračice Safiry nebo postavou bylinářky Angely, jejíž slova často rozbíjejí dějová klišé ("Měli bychom být opatrní - pobaveně zachrochtala - Jak jinak?"). Jako by si autor uvědomil, že plytkým a předem odhadnutelným příběhem se náročnějším čtenářům nezavděčí, a sám se snažil vyklouznout ze stylu, kterým začal psát ve svých začátcích.

Nevím, jestli to byl autorův záměr, ale někde v polovině knihy jsem začala uvažovat o tom, že Vardenové a jejich spojenci nejsou o nic lepší než Galbatorix, a to i přesto, že dal krutě mučit zajatou Nasuadu. Na dobytých územích Vardenové zabírají lidem majetek, vypalují domy a pole, chovají se arogantně.

Toto možná cítil i sám autor, když nechal Eragona přemýšlet o tom, že jako nepřemožitelný nadčlověk se v boji cítí spíš jako řezník než hrdina. Galbatorix také později vysvětluje, že jeho projekt kontroly kouzelníků zajistí spravedlivé podmínky pro všechny, a po jeho porážce skutečně spojenci něco podobného uvedou do praxe. Autor tak nenabízí nový, demokratický model vlády, jde pouze o to, kdo bude obyvatele Alagaësie ovládat. Naivně se přitom domnívá, že osoba vládce zaručí zemi mír a spravedlnost a že se všechny rasy a vládci - snad díky Eragonovu osobnímu šarmu - připojí ke společnému projektu. Přitom sám přiznává, že vojenské koalici pod vedením Vardenů bude trvat ještě velmi dlouho, než násilím potlačí ty, kdo zůstávají věrní Galbatorixově vládě.

Od snadné porážky Galbatorixových měst k porážce samotného Galbatorixe je ale ještě daleko. Zatím nedokážou porazit ani Murtagha a Trna, kteří po dobytí Dras Leony zajmou Nasuadu. Poté se děj opět zastavuje, když se spojenci v několika dlouhých kapitolách dohadují o tom, kdo je povede místo ní, a když Eragon, který se zrovna ujal vedení, přemlouvá spojence, že musí odletět na ostrov dračích jezdců, kde by měl najít pomoc od tajemných sil. Tuto nudnější pasáž dostatečně nepřeruší ani popis letu a překážek, které musí překonat. Uvedené překážky totiž nemají vztah k celkovému ději, Eragon je překonává jakoby náhodou, i když na jeho celkové dozrání jistý vliv mají.

Od Nasuadina zajetí se většina bitev vede spíše v psychologické než ve fyzické rovině. Eragon musí odhalit tajemství ostrova dračích jezdců i vlastní existence a přivézt nečekaně objevenou sílu svým spojecům. Zde (opět) čtenář nechápe, proč šlo všechno tak, jak šlo, když tu působily tak mocné síly, a poté nechápe ještě víc, když tyto síly prozradí, v jak důležité historické chvíli se zde ukryly, ale budiž... Další překvapení nás čeká v Nasuadině cele, když se její věznitelé začnou chovat jinak než podle očekávání, což čtenář jistě ocení.

Po Eragonově návratu k vojsku se stáváme svědky velké bitvy o Galbatorixovo poslední město Uru'baen. Snad můžu prozradit, že zlo je nakonec poraženo, a to alespoň trochu nečekaným způsobem. Poté ještě následuje několik dalších kapitol o novém uspořádání země a srdceryvné loučení s přáteli a Aryou, která se stala královnou elfů a Dračí jezdkyní.

Poslední zajímavé líčení, které podnítilo moji představivost a přinutilo mě k zamyšlení, bylo ustanovení nové smlouvy mezi všemi rasami a draky. Nemohla jsem si přitom nevzpomenout na biblickou Novou smlouvu mezi lidmi a Bohem, kterou ustanovil spasitel - Ježíš, ke kterému zde byl možná nevědomky v této chvíli Eragon přirovnán. Spasitel, který sám obětuje svůj život a svoji lásku, aby celý svět mohl žít v míru. Tento dojem ve mně ještě zesílil, když Eragon na konci vrátil zrak a odpustil svému nepříteli. A kdo je zde Bohem? Působí tu jen jedna kosmologická síla, nevyzpytatelná ve svých plánech na ovlivnění světa, nepřemožitelná a nesmrtelná - draci...

Jak Inheritance naplnila moje očekávání podložené dosud jen dojmy z médií a vyprávění známých? Musím s respektem uznat, že jsem si četbu užila, i přes několik míst, která mi připadla značně nelogicka, nebo až příliš snadno předem odhadnutelná, i přes naivitu příběhu i jeho postav a i přes to, že s vykreslením postav si autor příliš starostí nedělal.

Ale může spisovatel během psaní jedné série tak moc změnit styl, aby začala být zábavná a dostatečně "hluboká" i pro dospělé? Paolini se o to podle mého názoru alespoň místy pokoušel, ovšem výsledek zůstal někde na půli cesty mezi dospěním k tomuto cíli a snahou nezklamat mladší a lukrativnější čtenářské publikum.

Přesto musím přiznat, že jako odpočinková četba je Inheritance přijatelná i pro dospělého čtenáře. Čím to je? Nejde o propracovanou nebo napínavou knihu, přesto je napsaná tak, že - pokud od ní příliš nečekáme - dokáže nás vtáhnout do příběhu a potom nás tím příběhem pomaličku a poklidně provést. Až příliš dokonalá postava Eragona mi k srdci nepřirostla, ale ráda bych se v nějakém volném pokračování vrátila k postavě bylinářky Angely, tajemství ostrova dračích jezdců, nebo bych si přečetla příběhy z nových, jiných světů, které snad v budoucnu vzejdou z mysli Christophera Paoliniho.

V knize jsem našla dostatek nenáročné zábavy i místa k zamyšlení. Inheritance je důstojným zakončením tetralogie Odkaz dračích jezdců. Pokud nečekáte nesplnitelné, doporučuji vám, abyste si tuto populární knihu přečetli a udělali si na ni vlastní názor. Věřím, že nebudete litovat.

Ukázka:

A Galbatorix stále mluvil...
"Jakmile zavážu každého kouzelníka na světě, aby respektoval zákony země, představ si, jaký mír a blahobyt zde nastanou. Lidé a trpaslíci se už nebudou muset bát elfů. Jezdci nebudou moci vnucovat svou vůli ostatním. Ti, kdo nedokážou kouzlit, už nebudou kořistí těch, kdo to umí...  Alagaësie se promění a díky nově nalezenému bezpečí vybudujeme úžasnější zítřek, jehož můžeš být součástí. Vstup do mých služeb, Nasuado, a dostaneš příležitost dohlížet na vznik světa, jaký ještě nikdy neexistoval... Kouzla představují velkou nespravedlnost a já pro dobro všech omezím všechny kouzelníky."
Zírala na čáry na stropě a snažila se ho nevnímat. Tolik z toho, co řekl, se podobalo tomu, co si sama myslela. Měl pravdu: kouzlo je tou nejničivější silou na světě, a pokud by se dalo usměrňovat, život v Alagaësii by se zlepšil. Škoda, že neexistovalo nic, co by zabránilo Eragonovi...
Modrá. Červená. Vzory propletených barev. Pulzování jejích popálenin. Zoufale se snažila soustředit na cokoliv jiného než... než na nic. Ať už se pokoušela myslet na cokoliv, nebylo to, nic neexistovalo.
(PAOLINI, Christopher. Inheritance. Praha : Fragment, s. 357.)

Knihu Inheritance vydalo nakladatelství Fragment