Neposlušný špalek

Recenze

Vytvořeno 8. 3. 2013 2:00

Autor: Petr Měrka

Carlo Collodi, italský spisovatel a novinář, jenž žil v 19. století, dal vzniknout svérázné pohádkové postavičce. Jedná se konkrétně o dřevěného panáčka s dlouhým zašpičatělým nosem, který je velký neposeda a uličník. Přitom jeho interní tužby se nesou v duchu ryzí ctnosti. Miluje svého tatínka, který ho vlastnoručně vyřezal, ale jehož svými činy přivedl do neštěstí.

Pinocchiova dobrodružství vychovávají nejen děti, ale i samotné rodiče. Jedny se snaží poučit a druhé motivovat k trpělivosti.

Snad každé dítě si musí, v pomyslné rovině, ale i prakticky, popálit ruku o žhavou plotýnku, protože jedině tak se dozví, že si má dávat pozor a především pak naslouchat moudrým radám svých rodičů, kteří přece nemluví do větru, navíc, když to s nimi myslí jen dobře!

Sám Pinocchio je ustavičně nabádán k tomu, aby byl poslušný a hodný chlapec. Z vlastní vůle se hlásí k tomu chodit do školy. Tatínek prodá kazajku, koupí mu slabikář a…

Pinocchio se dostává od samého počátku vypravování do rychlého sledu událostí, jež ho nakonec přivedou k ponaučení a též dosáhne svého kýženého cíle, že se stane skutečným živým chlapečkem z masa a kostí.

Vidíme, že je v podstatně hodnou bytostí, ale vlivem lenosti, naivity, pohodlnosti, hlouposti, nezkušenosti, se jeho veškeré počínání mění v tragédie, jež ho mnohdy div nepřivedou do záhuby.

Na knize je sympatické, že je v ní zmiňována smrt. Je chybou děti před ní chránit. Měli by se s ní obeznámit pokud možno co nejdříve. Získali by tím větší míru sebereflexe a zvýraznila by se tak jejich snaha stát se charakterním člověkem, neb by si byly vědomy vlastní pomíjivosti, k čemuž se váže úcta k životu jako takovému. Z toho pak pramení více respektu a tolerance, na níž se běžně zapomíná.

Dobro nad zlem vítězí vesměs jen v pohádkách. Též neplatí, že s poctivostí nejdál dojdeš. Všední každodennost nás ustavičně přesvědčuje, že s ní naopak leda tak jeden pojde. Politická garnitura nám pak ukazuje, že krást je normální. Pohádkami se dětem snažíme vštípit ideály, ale také na jednoduchých archetypech jim předestíráme základní principy fungování tohoto světa.

Máme si dávat pozor na podvodníky. Ten, kdo se na nás usmívá a má k nám sladké řeči se spoustou lichotek, to s námi nutně nemusí myslet tak, jak se snaží, aby to vypadalo. Jsou tací, kteří nám s úsměvem na rtech, při bratrském obětí, vrazí kudlu do zad.

U Collodiho je také zjevný sociální prvek. Často zmiňuje důležitost práce. V dnešní době se jedná o ožehavý problém, neb na jedno volné místo bývá až třicet čtyřicet uchazečů. A dá se předpokládat, že bude hůř.

Na atraktivitě knihy, samozřejmě mimo samotného příběhu, má velký podíl i práce, kterou na ní odvedla ilustrátorka Helena Zmatlíková. Její vizuální projev je jemný a příjemně koresponduje s dějem. Dá se předpokládat, že leckterého malého čtenáře potěší a snad i přímo okouzlí.

Druhého dne zavolal Ohňojed Pinocchia stranou a zeptal se ho:
„Jak se jmenuje tvůj otec?“
„Geppetto.“
„Jaké je jeho zaměstnání?“
„Chudoba.“
„Vydělá hodně?“
„Vydělá zrovna tolik, kolik je třeba, aby nikdy neměl v kapse ani halíř…“
(Collodi, C. Pinocchiova dobrodružství. Přel. Marie a Jan Holických. Albatros: Praha, 2013, s. 46.)

Knihu Pinocchiova dobrodružství vydalo nakladatelství Albatros