Medvědí příběhy k předčítání

Recenze

Vytvořeno 5. 1. 2014 2:00

Autor: Jitka Libigerová

Hubert Schirneck napsal kouzelnou knihu No jo, medvěd! Jde o veselé příběhy medvěda brýlatého, které se báječně hodí k předčítání. Knihu vydalo nakladatelství Albatros.

„Řekněme, že tenhle medvěd byl trošku praštěný. Zlí jazykové tvrdili, že to je proto, že má rádio. Díky rádiu mohl poslouchat zprávy z celého světa a slyšel spoustu zajímavých věcí. Medvěd měl každopádně pořád hromadu nápadů. Na světě bylo na tisíc podivuhodných věcí, o kterých musel přemýšlet. Takže když se neustále zadumaně procházel lesem, nic neslyšel a nic neviděl, ostatní jen vrtěli hlavou a říkali si: ‚No jo, medvěd!‘“
(SCHIRNECK, Hubert: No jo, medvěd! Praha: Albatros, 2013. 5 s. ISBN 978-80-00-03294-8.)

Hlavním protagonistou knihy je medvěd brýlatý. Je od přírody jiný než ostatní medvědi. Tak nějak medvědovatější. Medvěd brýlatý nebyl proto, že by nosil brýle (oči měl v pořádku), ale proto, že jeho srst v obličeji vypadala, jako by měl na nose brýle.

Obzvláštní zálibu měl v příslovích a rčeních. Kdykoli nějaké přísloví zaslechl, okamžitě si ho zapsal na lístek, aby ho už nikdy nezapomněl. Jenomže než si přísloví zapsal, půl ho zapomněl nebo si ho popletl. Zapsal si například tohle přísloví: "Jablko nechodí po horách, ale po lidech." Medvěd byl přesvědčený, že má přísloví nějaký hlubší význam. Chtěl na něj přijít.

Medvěd slyšel v rádiu všelicos. Někdy byl signál tak špatný, že rozuměl sotva polovině, ale to vlastně nevadilo. "Radši slyšet aspoň půlku, než být bez rádia!" To bylo jeho heslo. Jeho motto. Neřkuli smysl života.

Vždycky, když měl medvěd zase nějakého brouka v hlavě nebo zaslechl v rádiu něco bláznivého, co musel ostatním vykládat, všichni opakovali: "No jo, medvěd!" Někdy o něm také prohlašovali, že chodí s hlavou v oblacích. Ale to pravda nebyla. Medvěd byl sice veliký, když se postavil na zadní, ale pořád ne dost vysoký, aby mohl strčit hlavu do oblaků.

Nejlepším medvědovým kamarádem je lev. Protože má medvěda rád, doporučí mu, aby nebral všechna ta přísloví tak vážně a raději si našel medvědici, pak by nad věcmi tolik nedumal. Medvěd brýlatý však žije vždycky o samotě, a navíc je jeho chaloupka pro dva moc malá, ale ubezpečil lva, že o tom alespoň popřemýšlí.

A jednoho dne skutečně medvěd pozná medvědici. Medvěd ji vyzve, zda by se nechtěla dívat na souhvězdí. Ona souhlasí, a tak oba pozorují noční oblohu. Medvěd se ale nedíval na nebe, díval se na medvědici a v duchu si říkal, že je stejně pěkná jako obrázek, co nakreslily hvězdy. Medvěd ji pozval k sobě do chaloupky a ona souhlasila, že se u něj zdrží, než vyrazí dál. Medvědice zůstala tři dny a pak vyrazila na cestu.

Čas plyne a medvědovi je po medvědici moc smutno. Svěřuje se o tom svému kamarádovi lvovi. Medvěd je velice hloubavý a nad věcmi přemýšlí. Povídá lvovi, že to jistě nebyla náhoda, že medvědici poznal. Že možná žádné náhody neexistují. Poslal mu ji osud. Medvěd v osudové poznání věří. Co se medvěd rozhodne udělat, aby se znovu setkal se svojí medvědicí? Nechte se překvapit v kouzelné knize, ve které je možné skoro všechno, jak podotkl lev.

V knize je zmínka o magickém čísle tři. Všechny dobré věci se počítají po třech. Říká se do třetice všeho dobrého, tři oříšky pro Popelku a tak dál. V knize vystupuje i jedna liška. O liškách se říká, jak jsou chytré, ale tady to neplatí. Přinejmenším pokud jde o tuto lišku. Není ani chytrá, ani přátelská. Zmínka padne i na dvě písně o hvězdách, které si medvěd brouká - Hvězdičko blýskavá a Hvězdu na vrbě.

Najdeme zde i vtipné pasáže, například když medvěd píše medvědici dopis a prosí holuba, aby jí ho doručil.
„‚Očekáváš odpověď?‘ zeptal se.
‚Odpověď, ano, prima,‘ usmál se medvěd. ‚Samozřejmě. Odpověď by byla úžasná. Mohl bys medvědici brýlatou rovnou přinést s sebou. To by bylo ještě lepší.‘
‚Jasně chytráku. Prostě ji nacpu pod křídla. Poslechni, ty hloupá hromado chlupů, neskladné zboží mají na starosti jiní.‘
‚A kdopak? Větší ptáci?‘ zeptal se medvěd s nadějí v hlase.
‚Pravděpodobně.‘
‚Čápi? Orli?‘
‚Je to možné, když se mě ptáš. Já se vyznám jenom v dopisech. Vypadám, jako bych snad pracoval pro balíkovou službu nebo v přepravě osob.‘“
(SCHIRNECK, Hubert: No jo, medvěd! Praha: Albatros, 2013. s. 93-94. ISBN 978-80-00-03294-8.)

Medvěd je stejný samotář jako medvědi brtníci - starý bručoun Nedvěd a malý medvídek Miška z knihy Zbyňka Černíka - Malá medvědí knížka (Albatros). Nedvěd i Miška si náramně rozumějí, zvlášť když jde o něco dobrého na zub. Pro to jsou ochotni udělat cokoli. Kdežto medvěd z knihy Huberta Schirnecka má spíše zálibu v příslovích a jak jsme si řekli, rád poslouchá rádio. Je to také velice čestný medvěd, který lpí na tom, že sliby se musí dodržovat. A má také odvahu a nad mnoha věcmi často přemýšlí a dumá. Medvěd není žádný staromilec, nýbrž moderní medvěd brýlatý, který občas zváží nějakou změnu. Zůstane opravdu sám, nebo začne žít s medvědicí? Ať tak či onak, i kdyby u něj medvědice bydlela, nepřestanou ostatní přátelé vrtět hlavou a říkat si: „No jo, medvěd!"

Knihu No jo, medvěd! vydalo nakladatelství Albatros