Hele ho, Muminka!

Recenze

Vytvořeno 2. 9. 2014 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Nechali jste se okrášlit Disneyem? A co nějaký agresivní Tom a Jerry? Plní si vaši potomci hlavu želvami Ninja nebo nějakým v logice skřípějícím upířím fantasy? Dáváte svým dětem skutečnou hodnotu, která jim pomůže s vývojem, nebo je necháváte krnět u něčeho „zábavného“? Děti byste neměli jen zabavit, ale zároveň jim vnést do života i nějakou myšlenku. Nikoliv vědění, ale myšlenku, která klíčí, která dává vyvíjející se mysli nové dimenze myšlení, která nebere, ale dává.

Hledejte pro své děti kvalitní literaturu. Muminci jsou jednou z nejkvalitnější dětské literatury. Dávají dětem cit. Cit k jazyku, cit k humoru, cit ke všemu živému. Nikoliv jen animální nadšení z rozbíjení a ničení okolí, ke kterému jsou naváděni moderní dětskou literaturou, kulturou. Kniha Tatínek a moře nevybočuje z nádherné poetiky muminí historie, nevybočuje, a proto láká.

Mumini jsou malincí skřítci...ale huš. Mumini jsou přesně jako já a vy, akorát mnohem roztomilejší. Jsou to lidé, ne nepodobní hrochům, řešící vše s tak lahodně roztomilou moudrostí, až se musí člověk divit, proč jsou války, proč jsou na světě chutě někoho něčím praštit, proč když jeden trpí, druhý se směje. Svět muminího údolí je světem, ve kterém by se chtělo žít, i kdyby se nechtělo. To není otázka vkusu, ale nabídka, kde není dána možnost výběru. Jednou vkročíte do muminího údolí a už z něj nikdy nevyjdete. Nebo vyjdete, ale zcela poznamenaní, změnění, s pohledem, který má odlišný lesk, už ne tak zastřený a mrtvolný.

Novodobé pohádky trpí jistou nesrozumitelností právě pro děti. Cílem marketingu je, aby pohádka bavila nejen děti, ale i dospělé, což má za následek, že se v pohádkách vyskytují dvojsmyslné vtipy, narážky na sex, oplzlosti. Jako kdyby se novodobí tvůrci snažili předehnat vývoj dítěte, jako kdyby se snažili, aby děti určitou část svého dětství, tu hůře ekonomicky využitelnou, přeskočily, aby se oddaly celospolečenským orgiím konzumu sebe i svého okolí. Před dítě jsou postaveny pohádky oplzlé nebo příliš infantilní. Mezi tím je místa jen na dva prstíčky. Jen tolik, aby si dítě přičichlo k tomu teplému a přívětivému ovzduší skutečného pohádkového příběhu.

Dětské příběhy mají formovat duši dítěte, mají předat poselství lidstva. Duše člověka, který prožil dětství ve společnosti slečny Ferky, Muminka a Muminkovy maminky a Muminkova tatínka a Šňupálka a malé Mii a Kníkly a Pískly a hatifnatů a bambulů a dalších a dalších postaviček světa Tove Janssonové, má šanci prožít život s obdivem ke každému nádechu, ke každé chvilce, kdy je mu dovoleno prožívat skutečný život. Muminci nejsou prodchnuti dekadencí a rozkladem, jako je to u spousty nových příběhů pro děti. Muminci jsou tím, čím by mělo každé dítě chtít být. Tedy šťastným, trochu bláznivým dobrodruhem, který ví, že za každým rohem nečeká sedmihlavá saň, ale někdy i kafíčko a kamarádi a koláč právě vytažený z trouby a čerstvá tráva a slunko vysoko na obloze a láska, bože, láska ke všemu, co je živé, protože právě to živé, nečekané a nepředvídatelně živé, se na vás dokáže usmát a dát vám chuť úsměv oplatit a pocítit sounáležitost, pocítit, že někam patříte, že patříte do něčí láskyplné náruče, kam se můžete zachrumlat a usnout.

[1] JANSSONOVÁ, Tove. Tatínek a moře. Vyd. 2. Praha. Albatros, 2014, 286 s. ISBN 978-80-00-03332-7