Recenze: Miloš Kratochvíl – Kočkopes Kvído

Vytvořeno 16. 11. 2015 2:00

Autor: Jana Křepelová

I tak můžeme shrnout hlavní myšlenku nové knihy Miloše Kratochvíla Kočkopes Kvído. Kniha je určena dětem od pěti let, ale já bych ji doporučila pro začínajícím čtenářúm. Obsahuje sice více textu, ale příběh je napsán velmi poutavě a spolu s velice povedenými barevnými ilustracemi Markéty Vydrové tvoří komplexní text, který si děti velmi rychle oblíbí. Výhodou této knihy je také tisk na tvrdším a barevném papíře.

Hlavní téma knihy je postaveno na velice častém přání každého dítěte: „Mami, já chci psa, kočku, papouška!“ Tuto větu jistě znají mnozí z vás, ať už z pozice prosícího dítěte, nebo rodiče, který se musí rozhodovat, zda dítěti zvíře povolí, nebo nikoliv.

Ve stejné situaci je i malá Týna, která se u rodičů dožaduje jakéhokoliv zvířete. Když jí rodiče její nápad opakovaně rozmlouvají, Týna se zavře u sebe v pokoji a snaží se svého mazlíčka alespoň nakreslit. Nepovede se jí ale ani jeden výkres a všechny tři – obrázek psa, kočky i papouška – letí do koše. Co se ale nestalo:

Z koše se vykutálela koule ze zmuchlaných výkresů. Zašustilo to v ní pořádně hlasitě, rozbalila se – a jako z vajíčka se z ní vyklubalo podivné stvoření. [1]

Týna měla samozřejmě obrovskou radost, ale její rodiče se na vše dívali jinak. Kratochvíl zde nakusuje dnes tolik omílaný problém strachu ze všeho jiného nebo odlišného, který odborníci nazývají negativně chápaným slovem xenofobie. Tatínek Týny se bojí o svou reputaci v zaměstnání, nechce se shazovat před sousedy a známými, kteří si z něj hned při prvním setkání s Kvídem dělají legraci. Proto nutí nového Týnina mazlíčka, kočkopsa Kvída, aby si vybral, jestli je víc pes, nebo kočka, že obojí být nemůže. Chce jej za každou cenu schovat, aby ho nikdo neviděl, a odmítá se s ním bavit.

A tak začíná snaha nejen Týny, ale hlavně Kvída, který chce být naopak tatínkovi i celé rodině užitečný, chce dělat radost a zároveň touží vidět, jak se ostatní mají rádi To je krásně vidět v následující ukázce, ve které se Kvída ptá jeho zvěrolékař, zda je šťastný:

„Jo,“ přiznal Kvído. „Teď úplně nejvíc.“ … Paní Humplíková mi koupila misku ještě blýskavější, než je pohár, a panu Humplíkovi už nevadí, že jsem kočkopes. Mají mě rádi…“ [2]

Konec knihy je poplatný dětskému žánru a končí smířlivě, ba přímo vesele a pozitivně. Vedle poutavého příběhu, ve kterém si každý čtenář najde to své, se Kratochvílovi pomocí metafory výborně podařilo zpracovat choulostivé téma tak, aby jej pochopily i děti a odnesly si z něj ponaučení. I proto by se kniha Kočkopes Kvído měla dostat do povědomí širší veřejnosti.

Miloši Kratochvílovi se po oblíbených dětských knihách, jako jsou Strašibraši nebo série Pachatelé dobrých skutků, opět podařilo využít své neocenitelné empatie do dětských duší a vytvořit tak nezapomenutelné vyprávění o přátelství, lidské sounáležitosti a smířlivosti. Nutno říct, že oblíbenost tohoto titulu je patrná už z toho, že jde od roku 2011 už o druhé vydání.

[1] KRATOCHVÍL, Miloš. Kočkopes Kvído. Vyd. 2. Praha: Triton, 2015. ISBN 978-80-7387-825-2. Str. 18.
[2] Tamtéž, str. 167.