Recenze: Martin Palúch – Cenzúra a dokumentárny film po roku 1989

Vytvořeno 1. 4. 2018 0:00

Autor: Jan Jaroš

Cenzoři provázejí lidskou činnost od nepaměti. Vždy se pokoušeli lidstvo ochránit před vším, co by ho mohlo svádět na scestí, co by šířilo nevhodné, neřkuli pobuřující myšlenky. Bývaly doby, kdy se na veřejnost nesmělo dostat nic (žádná kniha, divadlo, film…), co by cenzorský úřad neschválil.  Opatření byla různorodá, od vyškrtnutí či vystřižení nevhodných pasáží až po celkový zákaz. Za předmnichovské republiky byla ovšem jeho rozhodnutí dostupná pro jakéhokoli zájemce, vycházela ve specializovaném časopise. Teprve za vlády „pracujícího lidu" byla cenzurní rozhodnutí v podstatě tajená, vycházela z mocenského zákulisí a běžný člověk se k nim neměl dostat.

Jenže zmizela cenzura s pádem minulého režimu? Tuto otázku podrobně zkoumá Martin Palúch v knize Cenzúra a dokumentárny film po roku 1989. Dochází přitom k závažnému zjištění – jestliže kdysi byla cenzura motivována ideologicky (a zajišťována centrálním rozhodnutím), nyní se přesouvá k individuálním soudním jednáním, skrze která se má vymámit zákaz veřejného předvádění toho či onoho díla. Zabývá se situací jak na Slovensku, tak třeba v zámoří (mimo jiné v souvislosti s tvorbou Michaela Moora), mapuje rovněž poměry v České republice. Pro dění u nás se tak tato kniha stává vlastně jediným souhrnným zpracováním zvolené problematiky.

Palúch konstatuje, že žaloby nejčastěji podávají lidé (nebo organizace, včetně politických a náboženských seskupení), kteří se cítí být dotčeni, pomluveni, zpochybněni, i když původně s natáčením souhlasili. V Česku se soudní tahanice dotkly např. studentského filmu Rada nad zlato, který odsoudil nekalé praktiky v pojišťovnictví, ovšem s podobnými potížemi  či aspoň medializovanými výhradami se potýkaly i další české dokumenty:  Show!, Svobodu pro Smetanu, Pět zrození. Doplňuji, že v Polsku byl na téměř dvě desetiletí soudně zakázán snímek Vítejte do života, výpověď o pracovních podmínkách u kosmetické a drogistické firmy Amway.

Odmítavě se ovšem mohou chovat i výrobní či distribuční firmy, nejčastěji televize. Opět jsou zakazována díla, která by diváky mohla „zkazit“ šířením nevhodných myšlenek. Takto spadl pod stůl třeba dokument o Jiřině Švorcové z cyklu Po stopách hvězd, zřejmě převládly obavy, že by mohl vzbuzovat nežádoucí iluze o bývalém režimu. Spornou otázkou se ovšem stává samotná definice nevhodnosti. Zdá se, že v tomto případě rozhoduje, co si myslí nebo prosazují stávající mocenské elity – tedy kodex politické korektnosti a odmítání populismu, do něhož lze zahrnout snad cokoli dosud zavrhované.

Například prosadit do natáčení film o problematickém soužití s mentálně i civilizačně odlišnými etniky je obtížné, pokud příběh nehýří bezmezným optimismem nebo rovnou odsouzením rasistických předsudků majoritní společnosti. Nejnověji na to narazil projekt Lucie Klein Svobodové Jako v ráji, nejspíš věnovaný pocitům nadřazenosti i naivním očekáváním muslimů, přelévajících se do Evropy. Ačkoli byl scénář dokonce oceněn v nějaké soutěži, na realizaci se finance shánějí daleko složitěji,  čtyřpovídkový projekt prý není dostatečně pozitivní. Je však otázkou, jaká pozitiva lze třeba hledat na vychytralém počínání egyptského gigola, který ve vysněné Evropě zakotví díky sňatku s důvěřivou postarší ženskou, jak o tom pojednává jedna z povídek. Zbývá dodat, že obdobnou problematikou se zabývala už před desetiletím Iva Pekárková – kterou snad nikdo nepodezírá z xenofobních postojů - v knize Sloni v soumraku.

Palúchova kniha se dotýká především sporů o vyznění dokumentu. Je přiměřené žádat zákaz jen proto, že se nezamlouvá těm, kdož v něm vystupují, že tvůrci vyslovují jiné názory než ty oficiálně prosazované? U našich východních sousedů se to týká třeba odkazu prvního samostatného slovenského státu, který vznikl se souhlasem a z vůle Hitlerovy Třetí říše. Naproti tomu - někdy se prosazuje prvoplánová osobní zaujatost někdy až autocenzurního rozměru, vedená snahou, aby výsledek vyhovoval schvalovacím mantinelům. Takže sklony cenzurovat jsou i demokraticky uspořádané společnosti zřejmě vrozené. Autor to v jednom časopiseckém rozhovoru přesně pojmenoval: „Proti filmom sa ohradzujú dotknutí protagonisti, inštitúcie, záujmové skupiny, nominanti politických strán, štátne orgány, ktoré sa snažia zastaviť alebo zamedziť distribúciu filmov."

Pozoruhodnou publikaci si lze objednat i v Čechách - zde.

Název: Cenzúra a dokumentárny film po roku 1989
Autor: Martin Palúch 
Nakladatelství: Občianske združenie Vlna / Drewo a srd, Ústav divadelnej a filmovej vedy SAV
Místo vydání:  Bratislava 
Rok vydání: 2017
Počet stran: 166
ISBN: 978-80-89550-39-5