Tetička Julie a zneuznaný génius

Recenze

Vytvořeno 14. 4. 2011 2:00

Autor: Hana Veselá

Píše se rok 1977 a Mario Vargas Llosa se přehoupl přes čtyřicátý rok svého života, života plného snů a velikých cílů bydlet v malé mansardě v Paříži a stát se spisovatelem. Kdo by kdy věřil, že se to jednoho dne onomu mladíkovi z dalekého Peru podaří? Nikdo mu skoro nevěřil a podporu v rodině hledal marně, až na některé výjimky, jakou byla mimo jiné i jeho tetička Julie, která ho doprovázela během jeho cesty za sny.

Dnes již světoznámý a uznávaný spisovatel Latinské Ameriky, který získal v loňském roce Nobelovu cenu za literaturu, se po několika svých prvních románech, kdy se mu plně otevřely dveře do spisovatelského světa, ohlíží, a tak trochu vzpomíná na své začátky ve svém autobiografickém románu Tetička Julie a zneuznaný génius.

Čtenář se setkává s Marouškem neboli Vargáskem, který studuje právo, ale sní odjet z Peru do Francie a stát se spisovatelem. Jeho rozvětvená rodina, a zejména jeho přísný otec, si jeho budoucnost malují zcela jinak. Všichni si myslí, že to dotáhne daleko, možná dokonce až na prezidenta (což Llosu jen o vlásek minulo). Mariův život se dělí převážně mezi jeho studia a práci v redakci rozhlasu, až do dne, kdy z Bolívie přijede jeho tetička Julie. Julie se zrovna rozvedla se svým manželem, a tak přijela za svou sestrou, Mariovou tetou, na krátký čas. Lidské řeči se šíří rychle, a tak všichni brzy vědí, že přijela nejen kvůli odpočinku, ale také hledat možného budoucího manžela. Kdo by se nadál, že mezi těmi všemi nápadníky bude také sotva osmnáctiletý Mario.

Román o lásce. Bezesporu. O lásce s překážkami, protože mezi dvěma hlavními protagonisty je nemalý věkový rozdíl, protože se jedná o rozvedenou ženu, protože podle místních zákonů není Mario ještě plnoletý a nemůže se oženit, a protože jsou oba dva chudí jak kostelní myš. Ale nebyl by to Llosa, kdyby zůstal pouze u jednoho příběhu a jedněch hrdinů. V každých sudých kapitolách se tak můžeme setkat s příběhy, které nám ukazují svět rádia a jeho fejetonů miláčka národa, Pedra Camacha. Tyto krátké povídky se odehrávají v Peru, ale zároveň jsou jakoby z jiného světa, protože v nich postupně reálná složka ztrácí převahu a jako v každém fiktivním příběhu, kde je všechno povoleno, i zde je všechno povoleno až do největších absurdností. Klást si otázky, co je vlastně absurdní, není naším cílem, takže necháme na zvážení každého ze čtenářů, o jaký typ povídek se jedná.

Je to tedy román o lásce? Román o parodii na masově oblíbené fejetony vysílané v rádiu? Román o hranicích a jejich překonávání? Možná je to jen jednoduše román o tom všem a hlavně o psaní a naplňování snů. Psaní v jeho rozličné formě jakožto cíle, snu, povolání, oddání sama sebe a také jakožto hry se slovy a s představivostí. Prostě hry na psaní díky psaní. A také je to román o snech a o tom, jak se nevzdávat, protože jak Mariovi řekl a radil jeho strýc Lucho, když zradí svůj sen stát se spisovatelem, zradí sám sebe a odsoudí se k nešťastnému životu. A pro nás, čtenáře, by to byla také velká škoda. Někdy se v málu skrývá moc a ve hře moudro. A tak vás nechávám, milí čtenáři, pohroužit se do snu jednoho velkého spisovatele a odcházím snít svůj vlastní…

Ukázka:

„Nedělej mi to ještě těžší, Vargásku. Vracím se do Bolívie, protože se o to přičinili tví příbuzní a protože ta láska mezi námi je nesmysl. Ty víš velice dobře, že se nemůžeme vzít.“
„Ale můžeme.“ (…) „Potřebujeme jenom starostu, který by nás oddal. Javier mi pomáhá. A Nancy už nám našla byteček v Miraflores. Není proč věšet hlavu.“ (str. 237)

Knihu Tetička Julie a zneuznaný génius vydalo nakladatelství Mladá fronta