Opuštění vypráví příběh o zapomenuté genocidě

Recenze

Vytvořeno 16. 4. 2011 2:05

Autor: Hana Masaříková

Kniha plná bolesti, bezmoci, beznaděje, krutosti a utrpení. Těmito slovy by se dala charakterizovat objemná kniha o nejméně připomínané migraci v dějinách Ameriky, kterou nám ve své knize Opuštění. Z velké krize do gulagu: naděje a zrada ve Stalinově Rusku přibližuje britský spisovatel a filmař Tim Tzouliadis, který na jejich příběh narazil při výzkumech pro připravovaný film o lágrech v ruském souostroví Gulag a o židovském holocaustu.

Autor knihy ve své historické badatelské práci mapuje krok po kroku příběh Američanů, kteří se snažili najít v době prohlubující se velké krize ve 30. letech 20. století důstojnější podmínky pro sebe i své děti. Několik desítek tisíc lidí v té době odjíždělo do Stalinova Ruska za nadějí, kterou jim nabízel komunistický systém a kterou jim jejich země nebyla schopna poskytnout. Odjeli za nadějí na slušnou práci, důstojnost a rasovou rovnost. Nikdo z nich ovšem nemohl tušit, že je za mořem čeká bolest, utrpení a boj o vlastní život.

Zrůdnost celého systému autor dokládá na životním příběhu Thomase Sgovia, jehož postava se proplétá celou knihou. Tento americký tanečník přijel do Moskvy jako devatenáctiletý se svým otcem, ale již po třech letech si začíná uvědomovat zvrácenost fungování sovětského systému. Poté, co začnou mizet cizinci, mezi nimiž má spoustu přátel, se rozhodne odjet zpět domů. Jako politický emigrant se ovšem vzdal po příjezdu do Sovětského svazu amerického pasu a velvyslanectví se k jeho požadavku staví odmítavě, stejně jako k požadavkům dalších tisíců lidí. Thomas Sgovio je zatčen tajnou policií a odsouzen k nuceným pracím v pracovních táborech, které se svými podmínkami podobají koncentračním táborům v nacistickém Německu. Dostává se do pracovního tábora Kolyma v souostroví Gulag, který mezi vězni získal přízviska jako „země bílé smrti“ nebo „bílé krematorium“, v němž vězni v otřesných a nelidských podmínkách těžili zlato a zvyšovali plán pětiletek. Paradoxní na celé věci je také fakt, že Američané za války posílali do Sovětského svazu kromě munice a jídla také stroje a nářadí, které potom putovaly právě do pracovních táborů. Amerika tak pomáhala zemi, která věznila a popravovala jejich občany.

Otázkou je, zda o tom americké úřady nevěděly, nebo zda o tom vědět nechtěly. Zarážející už je naprostá lhostejnost amerických úředníků, kteří pro své krajany neudělali vůbec nic a místo poskytnutí útočiště dávali přednost svým vlastním zájmům. V tisku vycházela prohlášení typu, že ze Sovětského svazu k nám přichází „příběh, který povzbuzuje k hrdinství“ a „dokud nad Kremlem vlaje rudá vlajka, existuje ve světě naděje“ (str. 9). V době, kdy vstupovaly teror a represe do své nejkrvavější fáze, vyšlo v amerických médiích prohlášení amerického velvyslance Josepha Daviese, podle něhož se v Sovětském svazu „odehrává nádherný a vzrušující experiment. Je to obrovská laboratoř, v níž se uskutečňuje jeden z nejvelkolepějších pokusů v oblasti státní správy. Sovětský svaz dělá úžasné věci“ (str. 115). Byli opravdu američtí úředníci tak naivní, nebo prostě jen měly mezinárodní a politické vztahy přednost před životy několika obyčejných lidí, i když těch životů byly tisíce? Odpovědi nejen na tyto otázky měla přinést rusko-americká Společná vyšetřovací komise, jejíž práce se ovšem po několika letech zadrhla, protože pátrání po svědcích a důkazech bylo „v rozporu s duchem doby a prioritami mezinárodních vztahů“. Čímž se dostáváme do bludného kroku, ze kterého se zatím nechce žádnému z politiků najít cestu ven.

O správnosti svého chování nebyli přesvědčeni jen političtí představitelé Sovětského svazu, ale i strážní NKVD (tajná policie), kteří přece nebyli žádnými vrahy, ale „spravedlivými popravčími schválenými státem“. Dlouhodobý ideologický výcvik zdeformoval jejich veškeré morální cítění a oni se stali katy, kteří jednali v zájmu společnosti, a slova jako vraždění, likvidace nebo represe překrylo tvrzení, že vykonávají „nejvyšší trest na obranu společnosti“.

Tim Tzouliadis ve své práci mapuje 70 let politických změn. Pomocí oficiálních záznamů a novinových zpráv, vzpomínek a rozhovorů zkoumá nejstřeženější archiv moderních dějin, aby podal světu svědectví o hrůzách minulého století, které s námi ovšem žijí dodnes. Kniha je doplněna fotografiemi, které jsou dobové a dodávají na autentičnosti. Součástí díla jsou i obsáhlé poznámky, které uvádí zdroje, ze kterých autor při své práci čerpal a po kterých můžeme sáhnout, pokud se o tomto tématu chceme dozvědět více. Na závěr knihy nechybí ani bibliografická část a rejstřík pro snazší vyhledávání.

Opuštění je kniha napsaná s velkou lidskostí a vnímavostí, která chytne za srdce. Podobná tolika jiným knihám s tématikou genocidy, ale přesto tak jiná. Autor nám předkládá historická fakta a vysvětluje události, abychom lépe pochopili celou šíři problému. Nechává na čtenáři, aby veškerá fakta posoudil a vyvodil z nich závěr. Stalinův teror je téma stále živé, a proto bychom před ním neměli zavírat oči, aby se z něj nestalo jen opuštěné pohřebiště zapomenuté genocidy.

Knihu Opuštění vydalo nakladatelství BB/art