Sympatie sbírající Sběratel autogramů

Recenze

Vytvořeno 20. 4. 2011 2:00

Autor: Zuzana Mračková

Mohla bych začít nějakou hodně netradiční větou říkající něco v tom smyslu, jak moc je Sběratel autogramů (The Autograph Man) originální a jedinečná kniha, které už teď musíte vytvořit místo ve vaší knihovně. Proč bych to ale dělala? Tahle kniha nepotřebuje netradičních recenzí. Tahle kniha o židovství, prázdnotě schované v přepychu moderní doby, vztazích, autogramech, jejich sběratelích a… Kitty Alexandrové (vysvětlím později) si k vám najde cestu prostě sama. Takže už jste vytvořili to místečko ve vaší knihovně? Jestli ne, vězte, že pokud bych se to dozvěděla, udělám na vás jedno nehezké mezinárodní gesto (to také vysvětlím).

Není moc knih, po jejichž přečtení by nám bylo tak nějak lehčeji a možná i víc do smíchu. Díky téhle knize od anglické autorky Zadie Smithové (*1975) se nám takové pocity ale můžou snadno přihodit, protože vlastně celý příběh se odehrává tak nějak lehce. Smithová má neuvěřitelně strhující styl psaní, jehož tempo zůstává po celou dobu poměrně vyrovnané. Nešetří humorem (dokonce nám převypráví i vtip o rabínovi a papežovi) a komickými situacemi, jež dokáže velmi živě vykreslit. Její postavy mají mnoho chyb (občas netuší, jak naložit se svými životy), a přesto jsou nám velmi blízké, a možná právě pro tu jejich nedokonalost, se kterou se potýká každý z nás, i sympatické. Pokud si u knihy řeknete, že byste tam chtěli být, nebo minimálně zažít podobnou situaci, pak je to, podle mého názoru, dobrá kniha, protože knihy jsou tu přeci od toho, aby nám poskytovaly to, co lze prožít jen velmi těžko.

Stejně jako v dalších dvou autorčiných knihách (Sběratel autogramů je v pořadí už druhá kniha), tak i v této se u jejich hrdinů mísí různé etnické, náboženské a kulturní dispozice a vlivy. Možná je to tím, že to samé se děje i Smithové – ta se narodila ze svazku Jamajčanky a Angličana – nebo tím, že takhle multikulturní je vlastně celý Londýn, z něhož autorka pochází a kde se z větší části odehrávají i její tři romány.

Po uvědomění si těchto faktů by nás proto nemělo zaskočit, že hlavní hrdina Sběratele autogramů je sběratel autogramů (ano, opravdu se tím živí) čínsko – židovského původu Alex-Li Tandem. Hned v úvodu nás děj zavádí do období Alexova dětství, abychom se tak mohli dozvědět, jak se vlastně dostal ke sběratelství autogramů (díky seznámení s Josephem), jak se seznámil se svými třemi nejlepšími přáteli (rabínem Rubinfinem, pojišťovákem
Josephem a pseudofilozofem Adamem, s jehož sestrou Esther má Alex vztah) a za jakých okolností přišel o život jeho otec Li-Jin.

Alex svou práci obchodníka s autogramy bere prostě jako práci. Nijak zvlášť neprožívá věci, jakými jsou sláva a peníze. Jemu k životu stačí opravdu jen to nejnutnější a ještě nad tím nemusí nijak zvlášť filozofovat. Přesto má jednu velkou vášeň, a tou je herečka z filmu Dívka z Pekingu Kitty Alexanderová. Už od svých čtrnácti let jí měsíc co měsíc píše dopisy a marně čeká na její odpověď a vlastnoruční autogram. Až jednoho dne ho konečně drží v ruce. Jenže celá věc je trochu zamotaná, Alex-Li si totiž nepamatuje, kde k němu přišel (za což nemůže jeho děravá paměť, ale blíže nespecifikovaná droga, která Alexe na několik dní zrušila) a nemá kolem sebe nikoho, kdo by mu věřil, že je autogram pravý. Nakonec se rozhodne, že je to znamení, že Kitty chce, aby ji navštívil, a tak se rozhodne spojit svoji cestu na newyorský veletrh autogramů s návštěvou Kitty.

Z děje se tak rázem stává tolik známá cesta za zkušeností a poznáním, které má potkat hlavního hrdinu. Až na to, že tady se s žádným hlubokým moudrem nesetkáváme – Alex zůstává stále trochu nezodpovědným pošukem, jehož vztahy jsou ale na konci knihy přeci jen o trochu jasnější než na začátku (i když to neznamená, že by snad byly ideálnější) – a tak je tím nejpodstatnějším obratem to, že se Alexovi-Li splní sen: seznámí se s Kitty a pomůže jí, aby ke stáří čerpala ze své nabyté slávy.

A jak je to s těmi mezinárodními gesty? Nejsilnější charakteristikou tvorby Zadie Smihové je to, jak dovede z každodenního života svých postav udělat fascinující podívanou. Nakonec zjišťujeme, že nezáleží na tom, jestli je její postava žid, křesťan, černoch nebo běloch, že každý má svoje životní pravdy a sny a i když můžou být hodně rozdílné, tak přeci jen jsou v principu stejné. A stejné můžou být i reakce lidí, kterými vyjadřují tyhle svoje postoje (Smithová je používá ve smyslu mezinárodních gest pro radost, zhnusení atd.), kdo by je neznal…

Sbírání autogramů, a Alex nebyl první, kdo k tomuhle postřehu dospěl, má hodně společného s běháním za ženskými a bázní před Hospodinem. O ženu, která se svého pokladu vzdává příliš často, muži neusilují. Podobně bůh, který dává svou přítomnost najevo zřetelně a vysvětluje své zákony – takový bůh není populární. A podobně podpis Ginger Rogersové nemá takovou cenu, jak by si jeden mohl myslet. Protože podepisovala všechno, co se jí dostalo do rukou. Byla příliš často k mání. Lehčí zboží. Rozhoďnožka. To, co měla, rozdávala až moc bezstarostně. A její cena se posuzuje podle toho.
(Zadie Smithová: Sběratel autogramů, BB art, Praha 2003, s. 60)

Knihu Sběratel autogramů vydalo nakladatelství BB art