Jak se obléká duše

Recenze

Vytvořeno 11. 1. 2011 1:00

Autor: Hana Moualla

Každý den před námi defilují holé zadky těch, co „nám mají co říci“. Očekává se, že budeme tleskat neviditelným šatům novodobých císařů. Nedivím se, že mladé vyloženě dráždí zdánlivá pasivita „těch starších“. Celý život probíhá v cyklech a cenu za sebeurčení nakonec zaplatí každý... Proces „nabalování slupek“ krásně vystihuje nová kniha Nazí Ivy Procházkové (Paseka, 2009). Mikropříběhy Niklase, Evity, Filipa a Robina předvádí dospívající jako nejzranitelnější jedince. Naši mladí hrdinové prožívají trýznivé vnitřní konflikty na pozadí letního Berlína. Kam směřují lidé z dozrávající generace? Jací jsou? Rozumí jim Iva Procházková? Vypadá to, že velmi dobře.

„Jak stárneš, oblíkáš se,“ otcův hlas se vlomí do stereotypu hodinového stroje. „Nabaluješ na sebe další a další vrstvy a ty tě znecitlivujou. Kdyby lidi, celá naše společnost zůstala obnažená, museli bychom si nejdřív všichni padnout kolem krku a pak spáchat hromadný harakiri. Náhradní řešení mě nenapadá.“
„Ty už se obnaženej necítíš?“
Otec pomalu, skleskle zavrtí hlavou“ (str. 29)

Pro vyzrálého čtenáře může být tato kniha bolestnou vzpomínkou na období, kdy byl sám rozervaný. Krásně bolavý. Oceňuji lehkost, s jakou Iva Procházková popsala vše, co obaluje rozhodování svých hrdinů. Tohle nastane jen tehdy, pokud člověk chodí s očima dokořán a absorbuje maličkosti a vidí cizí prostředí bez národnostních klišé. Autorka v Německu a Rakousku žila, proto je zasazení děje do tohoto prostředí důvěryhodné, také Sylviny cesty z Čech do Berlína i její vnitřní konflikty mají logiku. Veškeré duševní pochody působí opravdově a čtenář si může užít doslova každou stránku. Text mne dokázal překvapit a naprosto pohltit.

„Pokud jí těch 450 euro zazlívám, tak jen proto, že si za ně koupila tu dálku, přesně řečeno vzdálenost mezi mnou a sebou. Netuším, kde je, jestli ji to táhlo na jih, na východ, do egyptský pouště nebo k moři – proti žádnýmu z těch směrů nic nemám, ale že odjela beze mě, jí nejsem schopnej odpustit. Možná někdy později to dokážu, ale teď ne. Protože nerozumím. Když tě někdo opustí, chtě nechtě si kladeš otázku, kdo to vlastně byl. A kdo seš bez něj.“

Tuhle knihu jsem si přiřadila do řady – Memento (R. John), My děti ze stanice Zoo (Christiane) a film Piko. Proč? Do značné míry je svět náctiletých spojen s drogovou problematikou. Memento Radka Johna na mne působilo kdysi, přitom mladík Votava byl spíše mojí noční můrou. Knihu Nazí si užívám. Ani zde se nevyhneme postavě feťačky. Evita je bystrá a problematická holka, její konec je obestřen milosrdnou mlhou, eufemismem, který  zjemňuje drsný konec, totální úpadek a možná i smrt. V jiném srovnání – Sylva utíká z domu, toulá se a plave v řekách. Má potíže s maminkou a respektováním pravidel. Její zmatky jsou jemné a přirozené. Však příchod do Berlína není jednoduchý. Christiane z My děti ze stanice Zoo řeší svoje problémy pouze únikem k omamným látkám.

Iva Procházková je tedy spíše jemná . Ačkoliv Evita končí špatně, ostatní hrdinové mají šanci zvolit správný směr a prolouskat se vlastními omyly k naplnění něčeho, o čem ale vlastně ani neví, že to chtějí.

Německé vydání knihy Nazí získalo 2 nominace na Cenu německé literatury pro mládež. Frankfurter Allgemeine Zeitung napsal: „ Mimořádně přitažlivá četba.“ A já musím jen souhlasit. Nepamatuji si jinou knihu o dospívajících, která je současná, elegantní a přitom mrazivá. Kdybych měla popsat svoje pocity jedním slovem, pak bych zvolila slovo – nadšení. Doporučuji a budu doufat, že paní Procházková nepřestane psát, už teď se těším na další knihu...

Knihu Nazí vydalo nakladatelství Paseka