Hořká animalita na špičce jazyku

Recenze

Vytvořeno 17. 1. 2011 1:00

Autor: Petr Měrka

S pojmem holomráz jsme se již mohli setkat ve známém českém filmu Tajemství Ocelového města, jemuž za předlohu posloužil román Julesa Vernea Ocelové město. Jinak je ovšem holomráz charakterizován jako stav počasí, kdy teploty spadají pod nulu a ochlazují povrch země, aniž by se dostavilo sněžení, a vytvořilo tak její přirozený izolant. Jak v literatuře, tak jako klimatický jev má jednoznačně negativní dopad na živé organismy.

Štěpán Kopřiva (*1971) napsal bezesporu na zdejší uprděnou kotlinu nadstandardní dílo, které má spád, napětí, ale současně tak trochu zeje prázdnotou, jako kdyby tomu chyběla ona špetka koření završující ryzí gurmánskou dokonalost.

Po technické stránce je jeho kniha Holomráz neoddiskutovatelnou precizní záležitostí. Nikde nenadbývá jediné slovo, avšak přesto může vyvstat dojem jisté rozvleklosti. Její obsah tvoří dvě povídky, které završuje novela, po níž je celý soubor, společně se třemi kratšími bonusy, pojmenován.

Pan Kopřiva umí opravdu psát. Vyprávění, jež nám předkládá, je neobyčejně svižné a bohaté na dramatické zvraty, čímž si velice šikovně pohrává se čtenářovou zvědavostí, jak se bude příběh odvíjet dál.

Forma odpovídá žánru fantasy, ale osobně bych soudil, že pouze okrajově. Jako u každé jiné kvalitní literatury je jakékoli škatulkování spíše na závadu a zhola nedostatečné. Autor se nezalekne vulgarismů ani užití peprnějšího jazyka, které celkovou atmosféru zpestřují a dodávají textu cynický nádech. Což ovšem míním jako pozitivum, a to z toho hlediska, že se nenimrá v mentálním balastu malicherného pseudofilozofického hloubání, ale představuje nám věci takové, jakými skutečně jsou, a ne jen, jakými se být zdají.

Kniha je, až na zmíněné bonusy, pojata jako ryze kompaktní celek. První povídka v er-formě nám ukazuje hlavního hrdinu v periodě dítěte, na němž jeho otec spáchá bezohlednou zradu, jež ho poznamená po zbytek života. Další dva příběhy jsou už vyprávěny v první osobě. Jeden z nich zachycuje hlavního představitele ve středním věku a ta další už jako zchátralého šedesátníka.

Text je na mnoha místech prošpikovaný výtečnými hláškami, které ho činí i přes svoji, mnohdy až chirurgickou krutost nadmíru humornou záležitostí. Také mi je sympatické, jak hrdě se autor hlásí k braku. Tento pojem mi je sice poněkud nejasný. Osobně rozlišuji literaturu na dobrou a špatnou. Ale mnohý pseudointelektuální paskvil ohánějící se tzv. „uměleckostí“ ani zdaleka nedosahuje mistrovství Kopřivova Holomrazu. Vždyť i Mozartův otec důsledně kladl na srdce svému geniálnímu synkovi, aby dbal na líbivost. Tu bychom však neměli zaměňovat s podbízivostí. A Kopřiva nám přesně takovou „mozartovskou“ líbivost nabízí. Jeho literatura je zábavná, akční a inteligentní.

Bohužel se často stává, že literáti, ale nejenom oni, zapomínají na atraktivnost toho, co vytvářejí. Naopak bazírují na plytké a nic neříkající nudě, která soudného čtenáře, diváka či posluchače jenom odradí. A to i přes prezentovanou existenciální naléhavost, která však bývá všehovšudy vždy veskrze pokrytecká.

Jeho otec si uvědomí, co právě vypustil z úst. Nejistě zamžiká. „Teda…“ odkašle si. „Hele… Já jsem nechtěl říct… Teda chtěl jsem říct… Jako…Nic proti udělanejm ženskejm, jasný? Každýmu jeho gusto. Nechtěl jsem tě urazit. Ty máš třeba tlustoprdky rád. To je v pořádku. To ti schvaluju. Klidně s nima píchej.“ To to teda vylepšil. „Teda ne se svojí matkou. To jsem nemyslel. Se svojí matkou nepíchej. I když ona je vlastně mrtvá. Ale nepíchej s ní, ani když je mrtvá. To se nedělá.“ Nadechne se a řekne důrazně: „S mrtvejma se nepíchá. Chápeš? Protože to je hrozná nuda. Ale s tlustejma ženskejma píchat můžeš. Nebo i s tlustejma chlapama. To je taky v pořádku. To ti taky schvaluju. Jako otec. Dneska je jiná doba. Já nejsem prudérní.“ Otře si pot z čela. „Chápeš?“ (Kopřiva, Š.: Holomráz. Crew: Praha 2010, s. 53.)

Knihu Holomráz vydalo nakladatelství Crew