Královna mečů

Recenze

Vytvořeno 19. 2. 2011 1:00

Autor: Petr Měrka

Britský spisovatel Michael Moorcock (1939) nás svojí knihou Královna mečů, jež je součástí trilogie, přivádí do světa starodávných bohů, prastarých národů a nově zjevivší se rasy lidské, zvané zde Mabdeni.

Byly to požehnané časy a byly to temné časy. Časy Vládců meče. Byly to časy, kdy Vadhaghové a Nhadraghové, věční nepřátelé, vymírali. Čas, kdy se na světě objevil Člověk, otrok strachu. Nebyl si vědom skutečnosti, že většina utrpení a bolestí, které jej obklopovaly, nebyla výsledkem ničeho jiného než právě faktu, že sám započal svou existenci. (Moorcock, M. Královna mečů. Přel. Z. Weberová. Plzeň: Laser-Books, 2010, s. 9.)

Člověk je zde popisován jako rychle se množící parazit. Barbar lačnící po krvi a destrukci, který si ani neuvědomuje a uvědomit nechce pravou hodnotu věcí oplývajících vznešeností ducha a krásou.
Mabdeni vtrhnou do obou království a vyhubí oba prastaré národy. Aniž by si toho byli přímo vědomi, jednají ve jménu Chaosu. Jeho opakem je Zákon a nad vším dohlíží Rovnováha sil. Jak Chaos, tak i Zákon má své bohy. Ti k získání svých cílů používají smrtelníků a různých deformovaných nestvůr coby loutek. Setkáváme se zde tedy s odvěkým bojem dobra a zla.
Na straně Chaosu, jenž usiluje o zhoubu, stojí i bohyně Xiombarg – jedna z Vládců meče, podle nichž je i trilogie pojmenovaná. V prvním díle nazvaném Kníže mečů zlomí hlavní hrdina kníže Corum Ariochovu moc tím, že rozdrtí jeho srdce. Arioch je mladší bratr Xiombarg a nejslabší z bohů Chaosu, jimž vévodí Král mečů. Každý z nich vládne nad pěti tzv. Plány. Celkem je jich patnáct. Svým činem kníže Corum umožnil návrat boha Zákona lorda Arkyna do těch Plánů, z nichž ho Arioch původně vytlačil.

Corum Jhaelen Irsei, poslední z rodu Vadhaghů, řečený Kníže v Šarlatovém plášti, je modelem silně melancholického hrdiny, který by potřeboval mít vždy po ruce schopného psychoterapeuta. Je to věčný bojovník procházejí napříč světy i časem, jenž pociťuje vinu za to, že přežil, a který se mstí. Podobného hrdinu bychom nalezli i v Barbaru Conanovi, postavě z fantasy povídek amerického spisovatele Roberta E. Howarda, jenž při své tvorbě nahlas řval to, co právě psal, aby slyšel, jak to zní, a který spáchal sebevraždu poté, co se doslechl, že skonala jeho matka.
Věrnými druhy Coruma jsou markraběnka Rhalina. Krásná, svalnatá a velmi citlivá paní hradu Moidel. Další výraznou postavou je poetický blázen a básník Jhary-a-Conel – společník vítězů, procházející mnoha reinkarnacemi a v podstatě všemi Plány.
Děj se odehrává v multivesmíru a pojetím Plánů, které jsou de facto alternativními dimenzemi jednoho a téhož světa, dostává celé vyprávění metafyzický nádech. Důležitou roli zde hraje, protože jde o žánr fantasy, mytologie.
Kupříkladu stačí, abyste na otevřeném moři potkali Velkého Rybáře, jinak též známého pod jménem Brodící se bůh, a přijdete nejen o loď s celou posádkou, ale bezmála i o holý život. Tento bůh prochází křížem krážem světem a hledá nenaleznutelné.

Malí koně s hustou hřívou, statní vousatí válečníci v ukradeném vadhaghském brnění – otevírají rudá ústa a triumfálně jásají, zatímco v hučivých plamenech pukají a řítí se dolů kamenné zdi starého hradu Erorn. Tehdy kníže Corum poznal, co je nenávist a násilí… (Moorcock, M. Královna mečů. Op. cit., s. 20–21.)

Kníže Corum obdržel od čaroděje Shoola za v boji ztracenou ruku a oko kouzelné, ale současně prokleté ekvivalenty. A to sice oko boha Rhynna umožňující vidět do podsvětí a ruku boha Kwlla, která může přimět strašné bytosti tohoto světa, aby jí sloužily.
Mnohé pasáže, i přes svoji zjevnou trudnomyslnost, jsou psány stylem, který by se dal přirovnat k vůni květin, modré obloze a slunečním paprskům. Dominují jí vznešené ideály a brutální násilí. Ale snad žádná fantasy se neobejde bez potoků krve a čvíchání mozků z napadrť rozdrcených lebek. Jako tomu je i v Tolkienově trilogii Pán prstenů. Avšak velké bitvy mají vedlejší doprovodnou úlohu. Ústředním tématem bývají z převážné míry psychické pochody hrdinů, které jsou plné pochyb a frustrace. Právě v jejich vlastním nitru se odehrávají ty nejnáročnější a nejnebezpečnější konflikty.

Chaos se zdá mocný a nepřemožitelný. Zákon ovládá chabě a víc než nejistě 5 z 15 Plánů. Tento stav se zdá neudržitelný a beznaděj je všudypřítomná a takřka hmatatelná. Kníže Corum a jeho přátelé pronikají za pomoci lorda Arkyna do jiné dimenze, která spadá pod nelítostně krutou královnu Xiombarg. Chtějí najít létající Město v Pyramidě, jež je jedinou nadějí pro udržení 5 Plánů pod vlivem Zákona. Zde se setkáváme s dalším pro fantasy neodmyslitelným prvkem, a tím je magie.

„Všichni, kdo se nechtěli podvolit vůli Chaosu, byli týráni nebo si z nich královna začala tropit podobné žerty jako ze mne. Vládci mečů jsou svými žerty známi. Bylo dovoleno provádět smrtelníkům i ty nejzvrhlejší činy. Hrůza a děs padly na celý kraj. Moje žena… Moje děti…“ Král se odmlčel a pak pokračoval: „Všichni jsme trpěli, a nevím, jestli se tak stalo letos nebo před sto lety, protože dalším královniným činem bylo, že zastavila slunce. Nevíme proto, kolik času již uplynulo…“ (Moorcock, M. Královna mečů. Op. cit., s. 91.)

Ze svých dobrovolných služebníků učiní Chaos zrůdy a odvděčí se jim tupou a primitivní myslí a nikdy končícím utrpením pramenícím z ďábelsky rafinovaných a nápaditých muk, jež nám mohou navodit sugestivní reminiscenci výjevů jako vystřižených z triptychu Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší. A takto nějak opravdu vypadá svět, který nám mistrně Michael Moorcock předkládá. A právě část triptychu zachycující peklo a zatracení – to je říše pod neblahým vlivem Chaosu. Všechno je znetvořené, v rozkladu a páchnoucí hnilobou.

Je opravdu dobře, že alespoň v knize vítězí dobro nad zlem, když už tomu tak není i v tomto našem světě. Jako by se vytratila láska a vzájemné porozumění. Jsme sobci a vidíme jen sebe. Pojem humanita nám zní cize a vzdáleně.

Knihu Královna mečů vydalo nakladatelství Laser-books