Kdo je oběť a kdo vrah?

Recenze

Vytvořeno 15. 1. 2011 1:00

Autor: Lenka Krausová

Ann Granger je známou a oblíbenou autorkou nejen ve své domovině, kterou je Anglie, ale také za hranicemi. Česká republika pochopitelně není výjimkou, což dokládá vydání již sedmého díla v pořadí nakladatelstvím Motto, které bych vám nyní chtěla přiblížit a nalákat vás k jeho přečtení.

Květiny na jeho pohřeb jsou součástí série případů Meredith Mitchellové a Alana Markbyho. Pokud vás napadlo, že bez znalosti předchozích dílů budete ztraceni, okamžitě tuto myšlenku zapuďte. Potencionální čtenář se nemusí obávat, že bude znevýhodněn, neboť k přečtení současného příběhu se nepotřebuje obeznámit s těmi minulými.

Hlavní dějovou linii představuje úmrtí úspěšného podnikatele Alexe Constantina na květinové výstavě v Chelsea, kam se sjíždí nejen milovníci různorodých rostlin. Co však na první pohled vypadalo jako selhání srdečního svalu, se vzápětí ukáže být rafinovanou vraždou. Mezi svědky patří především manželka Constantina, Rachel, a rovněž Meredith s Alanem. Na první pohled nic komplikovaného, avšak vezme-li se v úvahu, že Markby je Meredithin současný přítel a zároveň Rachelin exmanžel a ta je zase bývalou spolužačkou Meredith, vzniká jakýsi podivný trojúhelník, který nabude na zvláštnosti tím, že osamělá vdova oba pozve na své sídlo Malefis Abbey v Lynstonu, aby měla v těchto těžkých chvílích společnost. Návštěvníci poznávají nové obyvatele v okolí Malefisu a navíc veškeré okolnosti poukazují na skutečnost, že vrah se musí, chtě nechtě, skrývat nedaleko, což pochopí i superintendant Hawkins, kterému je vyšetřování svěřeno.

Pětadvacet kapitol není věnováno jen ději v čele s Mitchellovou a jejími společníky. Knížka začíná rozhovorem syna s matkou, která vlastní psí útulek v Lynstonu, a také další vedlejší postavy mají minimálně jeden odstaveček samy pro sebe. Dohromady se vše prolíná tak, aby postupně zapadly všechny díly a byla vyřešena ožehavá otázka, kdo je oním zabijákem.

Žádná výrazná negativa nemá smysl uvádět, a to z jednoho prostého důvodu – žádná nejsou. Jediné, co může o kousek snížit celkový dojem, jsou překlepy, které ale nejsou časté. Jako plus musím, a chci, vyzdvihnout všitý látkový proužek. Mnozí z vás jej možná neznáte, ale dříve se tato záložka objevovala téměř ve všech publikacích a měli jste tak jistotu, že ať už jste se začetli kdekoliv, nemuseli jste pak honem rychle hledat kousek papírku na založení rozečtené stránky.

Znovu zaslechla to podivné vrzání. Jsou to jen větve? Snažila se to nevnímat, ale najednou se hluk ozval znovu a hlasitěji. Tentokrát trval déle a přidal se k němu skřípot, při kterém trnuly zuby. Tohle už se nedalo jen tak přehlížet nebo přičítat větru ve větvích. Meredith znepokojeně zvedla oči k ananasu, právě včas, aby viděla, jak se na obřím kalíšku prudce zakymácel a řítí se dolů. (str. 115)

Květiny na jeho pohřeb se řadí do klasického detektivního žánru, ačkoliv já bych je posunula na trošku vyšší úroveň. V případě této detektivky jsem byla totiž mile překvapena, a jakmile jsem měla příležitost, už jsem měla knížku otevřenou a mé oči ulpívaly na potištěných stránkách. Květiny jsou čtivé, děj plyne příjemným svižným tempem a přinese nejeden překvapivý zvrat. Nepotěší pouze jedince lačnící po osvědčeném literárním směru, jakým bezesporu detektivky jsou, ale i čtenáře, kteří mají rádi thrillery a zatouží po „mírumilovnějším“ čtení.

Knihu Květiny na jeho pohřeb vydalo nakladatelství Motto