Zlato z krve panen

Recenze

Vytvořeno 9. 5. 2011 2:00

Autor: Petr Měrka

Andrzej Pilipiuk se nám v Princezně opět představuje v nanejvýš skvělé formě a jako rozený vypravěč. Tento román navazuje na jeho předchozí, nesoucí název Sestřenky. Stejně jako v něm se setkáváme se čtyřmi hlavními protagonisty – Mistrem Sedzivojem, víc jak čtyři sta let starým alchymistou, který odhalil roušku tajemství obestírající vznik věhlasného kamene mudrců, jeho přímou žačkou Stanislavou Krušewskou, její staletími vzdálenou sestřenkou Kateřinou stejného příjmení a v řadě neposlední s okouzlující a na šestnáct let vypadající upírkou a současně bosenskou princeznou Monikou Stěpankovic, která má za sebou už víc jak jedno celé tisíciletí.

Podobně jako v předchozí knize rozehrává Pilipiuk děj stavící na klasickém principu boje Dobra a Zla v několika rovinách, které se zvolna prostupují, až na sebe navážou a uzavřou se dramatickým vyvrcholením. Od samotného počátku příběhu se mu daří udržovat čtenáře v mrazivě dráždivém a prakticky nepřetržitě se stupňujícím napětí, jemuž víc než úspěšně sekunduje přímo výtečná čtivost okořeněná nemalou erudicí tohoto původem polského autora, jehož vysokoškolským oborem byla archeologie.

V jeho podání na vás přímo dýchne duch dějin, a to hlavně v retrospektivních pasážích popisujících historii života „mladičké“ upírky.
Ačkoli se věnuje tématu v současné době tolik populárnímu, naprosto vybočuje z řady tohoto kýčovitého boomu svým veskrze svébytným a neoddiskutovatelně originálním pojetím, pro nějž je příznačná přítomnost zdravého selského rozumu a z něj pramenící nadsázka se sklony k parodičnosti, čemuž odpovídá i velmi strohý, však o to víc srozumitelný jazyk. Pilipiuk se vyhýbá jakékoli zbytečné popisnosti. Ani v nejmenším není rozvláčný a nikdy není nudný.

V Sestřenkách ani Princezně se sice nejedná o onen živelně živočišný třeskutý humor, jaký uplatnil v sérii knih zasvěcených svému senilnímu exorcistovi Jakubu Vandrovci, dnes již kultovní postavě fantasy literatury, naopak v nich uplatňuje sžíravě vtipné glosy soudobého světa.
Najdeme v nich tak nejen určitou míru sociální kritiky, ale též cepuje aroganci byrokratického aparátu a nešvary moderního člověka, jakými jsou kupříkladu lenost, ztráta charakteru, cti a jiných ryze lidských vlastností, které však už my neznáme. Každý jsme veskrze sobeckou individualitou, jež hledí jen na vlastní prospěch a řídí se poslušně instrukcemi Mamonu.

V dnešním světě se být poctivý nevyplácí. Naopak je za to člověk sankcionován. Stačí, když upozorníte příslušné orgány na korupci a už na vás inkriminovaný zloduch podá trestní oznámení pro pomluvu. Též se ustavičně setkáváme s oním od dob komunismu platným heslem: Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu. Z tohoto úhlu pohledu bychom měli pak k Adrzeji Pilipiukovi přistupovat podobně jako v případě Francoise Villona, jako k moralistovi, ale též i humanistovi s velkým srdcem.

Někomu by svým stylem psaní mohl snad připadat příliš jednoduchý, ale právě u něj platí, že v jednoduchosti spočívá krása. Jeho prózy jsou prodchnuty bystrou inteligencí a neotřelým smyslem pro detail. A mně osobně nezbývá, než jako u ostatních jeho děl i Princeznu vám vřele doporučit. Nejen, že se u ní skvěle pobavíte, ale současně se mnohé dozvíte!

„Máš započtenou praxi v oddělení vyšetřování Městské správy… Takže u mě končíš. Přejdeš do ‚Oddělení Y‘.“
„To zní zajímavě.“
„Nu… Z toho, co si pamatuji, tam rozpracovávají případ stařenky znásilněné mimozemšťany…“
„Hm! Copak to nejde odložit z důvodu nezjištění pachatelů?“
„To je problém, jde totiž o tetu… není důležité čí.“ Postřehl, že pracovník márnice špicluje uši.
(Pilipiuk, A. Princezna. Přel. P. Weigel. Laser-Books: Plzeň, 2011, s. 227)

Knihu Princezna vydalo nakladatelství Laser-Books