Jaký čaj si dát v Turecku? Černý, zase černý a turisti jablečný...

Recenze

Vytvořeno 14. 12. 2010 1:00

Autor: Hana Moualla

Shirley Smithová v roce 2010 vydala knihu vzpomínek na bezmála 13 letou cestu po světě. Na tom by nebylo nic divného, kdyby do svých padesáti let nevytáhla nos z rodného Nového Zélandu. Pak nastal zlom v jejím osobním životě a Shirley odletěla z rodné země. Udělala si kurz lektorky angličtiny (TEFL) a začala putovat mezi Anglií, Taiwanem a Tureckem (a dalšími zeměmi). O svojí cestě vydala  knihu pod názvem Tea, Sugar and a Dream (Čaj, cukr a sen). Kniha vyšla v  Truva vydavatelství v Istanbulu. Jaké je cestovat naslepo, jeden den zahrát hru v bulharském kasinu, aby měla na svačinu, a další den snídat simit v Istanbulu? A proč ji nepustili do Číny?

Málokdy investuji do anglické knihy, o které jsem předtím nečetla alespoň v novinách nebo si ji alespoň „neošahala“ na pultu zahraničního knihkupectví. Nemám ráda zajíce v pytli. Není překvapivé, že Shirley knihu sepsala a vydala, pikantní je, že to je její první kniha ve věku, kdy jiné stojí spíše frontu na vrácení 30 korunového poplatku v nejmenovaném řetězci lékáren s červenou kartou. Číst si zážitky někoho původně silně spjatého s jedním místem a posléze cestujícího na „nejlevnější a akční letenky“, je jako vidět fotky uhlazené mladé ženy, o které jsme předtím věděli, že přes punk a zelenou barvu „vlak nejede“. Co autorku „vypudilo“ z ulity? Jistě sehrálo velkou roli to, že děti odrostly a manželství ztroskotalo. Onoho zvratu využila po svém. Její dilema nebylo dlouhé, vždy byla členkou mnoha klubů a sdružení.

Motiv opuštěné ženy ve středním věku, která začíná odznovu, je dnes moderní, ať už jde o film (Ženy v pokušení, Klub odložených žen apod.) nebo literaturu (např. Elif Shafak: 40ty rules of love). Jenže tato kniha není literárně zpracované téma sousedek, ale reálný příběh skutečné ženy. Ona sama se v knize nešetří a popisuje všechny svoje „hlouposti“. Např. večeři s cizím taxikářem, který si pak žádá její „přízeň“ nebo peníze za odvoz.  Styl textu je přímo úměrný věku a zkušenostem autorky, přesto jsem fascinována její odvahou a zkušenostmi. Zajímalo by mne, jak by popsala svůj život ještě o několik let později (a o desítky dalších zážitků bohatší). Kniha působí mile a nevtíravě, v osobnosti Shirley se zajímavě kloubí zájmy o historii, geografii s gurmánstvím a poživačností (hraní v kasinu). Jako osobnost je zcela vyvážená a lze jí uvěřit, že to, co vypráví, není jen fabulace pro zvýšení prodejnosti, ale realita.

Možná až příliš často používá slovo „duly“ (řádně). Je to její oblíbené a parazitické slůvko. Hodně mne šokuje, že se na řadu cest vydává bez víz, protože si myslí, že je nepotřebuje. A to moje maminka omdlévá, když si doma zapomene šalinkartu (pro mimobrněnské „jízdní doklad“). Neumím si představit, jak vychází s penězi (občas nemá skoro nic, občas nakupuje nemovitosti). Evidentně ji to netrápí. Každý svůj dům zrenovuje a hostí řadu zahraničních hostů. Sama je velmi nápomocná turistům ze všech možných zemí (je členkou turistické komunity CouchSurfing) a snad samotou netrpí. Kniha obsahuje řadu fotek. Škoda, že nejsou kvalitněji zpracovány, takto občas kniha působí jako titul „levných knih“. Když se snažím zpátky soustředit na obsah, jsem překvapená, kolik toho Shirley stíhá. Jedna podkapitolka je výlet do Bulharska, další střední Turecko, pak zase na skok do Nového Zélandu a tak pořád dokola. Výchozím bodem je vždy Istanbul. Velký, ošklivý a zlý a přitom tak atraktivní a krásný.

Kniha zřejmě nenadchne „porno chic“ dámy a metrosexuální hošíky. Tohle čtení je pro lidi, kteří už ví, jak to chodí a kdo je skutečně in. Pro mne je to třeba Shirley, která se soustředí na prožití, nikoliv přežití. A jelikož se v ČR rozvádí každé druhé manželství, tak máte i vy 50 procentní šanci, že budete utěšovat svoji babičku. Jestli koupíte čokoládu a papuče nebo letenku, je na vás.