Proč bílá není zářivě bílá

Recenze

Vytvořeno 16. 10. 2010 2:00

Autor: Hana Moualla

Bílá pevnost, jeden z prvních románů Orhana Pamuka, konečně vyšel v češtině (Argo, 2010).  Orhan Pamuk se narodil a vyrostl v Istanbulu, studoval architekturu a žurnalistiku, poté se začal věnovat literární tvorbě (je držitelem Nobelovy  ceny za literaturu 2006). Jeho knihy se setkávají s velkým ohlasem doma i ve světě. Během let 1982 až 2010 napsal celou řadu knih, ve kterých reflektoval  nejen historii, ale také symbiózu a antipatii východu a západu. Říká se, že zahájil novou éru tureckého historického románu. Jaké je „Orhanovo“ Turecko? Můžeme z románu vyčíst autorovy skutečné pocity o národní identitě?

Orhan Pamuk propojil v postavách Hodži a mladíka z Benátek stereotyp východu a západu. Hodža (učenec) a bezejmenný italský mladík mají  podobné tváře, na pašově dvoře jim říkají „dvojčata“.  Osud je zlomyslnou setrvačností dovádí pod jednu střechu, kde se uzavírají do svého světa vědy a techniky. Pro děj není podstatné, při jakých okolnostech se oba setkávají, ani na čem během let pracují. Hodža má k mladíkovi nadřazený vztah, současně čerpá z jeho vědomostí a znalostí italského prostředí. Mladík zůstává v jakési hrané pasivitě, ač unesen Turky, nikdy se nepokusí o útěk (přestože vzpomíná na svoji snoubenku a rodinu). Bokem od dvorských intrik hloubají nad nesmrtelností chrousta. Chybí tu popisky prostředí, děj ubíhá jaksi v ústraní (až na několik zmínek o zvěřinci, moru a drobné harémové intrice). Zhruba v polovině knihy přestává být zřejmé, kdo je kdo a zda není jeden z mužů jen přeludem. Schizofrenně se porovnávají v zrcadle a soustředí se na svoje vzpomínky a hříchy (Benátčan) a tajnosti (Hodža), což se časem prohlubuje a vrcholí ne zcela pochopitelnými výslechy vesničanů. Autor lehce naťukne Hodžovu rodinnou situaci, aby ji vzápětí zcela opustil. Je opomíjení ostatního děje okolo účelem? Zřejmě ano, těžko posuzovat dnešníma očima knihu vytvořenou v roce 1985.

Časový rámec děje vytváří Turecko 17. století (vláda Mehmeda čtvrtého). Autor se zuby nehty drží svého rodného města Istanbulu, jen jednou najdeme zmínku o Edirne a v závěru knihy o tažení do Evropy (kamsi do Polska, kde se má Bílá pevnost nacházet). Kolik mohl mít tehdejší Istanbul obyvatel? Půl milionu? Dnes se oficiálně mluví o 14–16 milionech obyvatel (neoficiálně ještě přihoďte několik milionů vesničanů a Romů bez občanek). Možná, že město překypující kulturou a lidmi stačí jako námět na tento i další autorovy romány (např. Istanbul – Vzpomínky na město ad.). Istanbul je oblíbeným místem všech „expatů“ a dobrodruhů. Někteří z nich si zde kupují nemovitosti a na stará kolena mění rytmus svých životů. Město pulzuje barvami, chutěmi, vůněmi i nešvary. Kde jinde se nechat zajet nákladním autem na přechodu s taškami plnými lokumu, baklavy a simitu (s úsměvem na rtech a nadávkou na jazyku)?! Chápu Pamukovo zaujetí pro Cařihrad.

Jaká je přenesená vize střetu kultur? Nikdo není vítěz, ani poražený. V knize je cítit pachuť z egocentrismu Evropy a nadutosti Osmanů. Je to i současná realita? V Evropě se hovoří o „strategickém partnerství“, zatímco v Turecku se Istanbul neoznačuje ani tak jako most spojující Evropu a „orient“, ale  jako „melting pot“, jakýsi tavící kotlík. Viděno v širším světle tak Evropa není destinací zářící bělostnou čistotou duší, ale spíše dvorkem, na kterém se mlátí prázdná sláma a občas nějaký utržený cepín mlaskne ogarovi ze sousedního domu o papulu.

Mezi Benátkami a Istanbulem probíhal čilý obchodní, politický a společenský styk. Na výstavě Venice and Istanbul during the Ottoman period aneb Love by any other name (Sakıp Sabancı Museum) jsem si na jaře našla spoustu zajímavých informací o vzájemném vlivu. Spisovatel chytře zvolil historické pozadí, lze mu uvěřit i studium pramenů z tohoto období. Zajímavé je, že pro popis tureckého vězení prý autorovi posloužily zápisky českého šlechtice Václava Vratislava z Mitrovic (ten prožil 3 roky v tureckém zajetí).

Bílá pevnost se mi určitě lépe četla v češtině než v angličtině, což byl můj první pokus o absorpci Pamuka. Podobně jako u knihy The Grass is singing od Doris Lessing (také držitelky Nobelovy ceny) mi v cizí řeči text ubíhal těžkopádně. Místy obraty připomínaly Zločin a trest, kterému jsem se jako snad jediné knize z povinné školní četby na gymnáziu vyhnula. Díky Argu jsem nad Pamukovou pevností nezlomila hůl. Škoda, že více nevyužil poetičnosti cestovatele Çelebiho. Příběh končí předvídatelně, oba muži se vymění. Abych nečekala dalších 40 let na překvapivou knihu (jako Çelebi na další vystoupení artistů), donesla jsem si novou Pamukovu knihu – Other Colours (essays and a story) a dám si další šanci na pochopení tohoto významného literáta. A vy to udělejte taky. Není mnoho tureckých autorů, které si můžete přečíst česky.

Knihu Bílá pevnost vydalo nakladatelství Argo