Každý den přináší nečekané napětí a lásku

Recenze

Vytvořeno 9. 12. 2010 1:00

Autor: Hana Moualla

Příběh univerzitní profesorky psychologie, která se ve svých nejlepších letech dozví diagnózu – Alzheimerova choroba – vyšel v roce 2009 pod názvem Ještě jsem to já v nakladatelství Práh. Autorka Lisa Genova získala doktorát z neurověd na Harvardu, píše články pro National Alzheimer´s Association (národní asociace pro Alzheimerovu chorobu, USA). Její hrdinka, Alice Howlandová, má doktorát z kognitivní psychologie a lingvistiky, proto ji diagnóza právě této nemoci zaskočí. Jak se vyrovná s postupným odcizováním světu? Zvládne si uchovat lásku pro sebe i pro svoje blízké? Co bude Alice ochotná podstoupit, aby si uchovala cenné vzpomínky na svoji práci, manžela a tři děti?

Občasné zdravotní potíže připisuje Alice problémům provázejícím menopauzu. Po náhodném ataku beznaděje a paniky a několika „výpadcích“ při práci se jde poradit k lékaři. Jaké je její překvapení, když je odeslána na neurologii, kde jí zjistí počáteční stádium Alzheimerovy choroby! Alici svítá, problémy jejího otce, které připisovala alkoholu, byly zřejmě projevy stejné nemoci, které ona teď musí čelit. Manžel se k takové „novince“ staví odtažitě. Jako by to byl on, kdo bude nejvíc trpět. Alice si uvědomuje, že její svět pomalinku zaniká a zůstanou jen střípky.

Lisa Genova píše srozumitelně, jemně a věcně (například o průběhu nemoci a lécích). Celý proces „ztrácení Aliciny osobnosti“ procházím po špičkách a s úctou. Každého z nás by asi ztráta vzpomínek bolela nejvíc ze všeho. Alzheimerova choroba tu není popsána jako tajný nepřítel, spíše jako dotěrný návštěvník. Autorka nám předává „zprávu“ o těch ze země za zrcadlem. O lidech, jejichž mozek začíná fungovat odlišně, ale přesto je nemůžeme chápat jako méněcenné. Vzpomínky a vyjadřovací schopnosti sice postupně mizí, ale jejich osobnost, empatie a potřeba komunikace s okolím přetrvává.

Alice se přihlašuje do testovací skupiny na nový lék, zkouší různé způsoby léčby. Uvědomuje si, že brzy nebude schopna pracovat jako dříve, a informuje o nemoci svého zaměstnavatele – Harvardskou univerzitu. Ještě několik měsíců se účastní profesních setkání a vede diplomovou práci svého studenta Dana, brzy je vnímána jako nekompetentní vinou zhoršující se paměti. Otázky pokládá i několikrát za sebou, její okolí je nervózní a zaměňuje výpadky se snižováním intelektu. Alice to vnímá velmi bolestně. Snaží se věnovat alespoň oblíbenému běhu. Časem se její schopnost koordinovat pohyby, nalézt směr a „trefit“ domů ještě snižují. Musí se vzdát i sportu. Manžel John se za ni chvilkami stydí. Neumí se vyrovnat s tím, že jeho inteligentní a jemná žena najednou působí dětsky a nemístně. 

„Dnes k Vám nemluvím jako odborník na psychologii nebo na lingvistiku. Dnes jsem tady jako odborník na Alzheimerovu chorobu. My pacienti v raných stádiích Alzheimerovy  choroby, ještě nejsme úplně nezpůsobilí. Ještě pořád máme dlouhá období, kdy dokážeme správně používat jazyk, vyjadřovat se k tomu co se děje a normálně fungovat. Na druhou stranu ale míváme období, kdy se nám nedá moc věřit a už nedokážeme zvládat to, co dřív. Máme pocit, jako bychom nebyli ani tady, ani tam, ani v reálném světě, ani v zemi za zrcadlem. Uvízli jsme v jakési zemi nikoho, kde si připadáme nešťastní a osamělí“
„Teď už na Harvardu nepřednáším. Už nečtu ani nepíšu vědecké články a učebnice. Můj život se v poslední době od základů změnil. Přicházím o své včerejšky. Pokud byste se mne zeptali, co jsem dělala včera, co se stalo, co jsem viděla a slyšela, bude pro mě dost těžké vám o tom něco přesnějšího říct.
Často mívám strach z budoucnosti. Co když se probudím a nepoznám svého vlastního muže? Co když nebudu vědět, kde jsem, a nepoznám sama sebe v zrcadle? Kdy přestanu být sama sebou? Dokáže moje duše a duch ničivou smršť v mém mozku přestát? Já věřím, že ano.“

Velmi mne zaujal nápad s propojením „motýlků“. Alice má po svojí mamince, která zemřela při autonehodě, krásný náhrdelník s motýlky. Motýlí řetízek jí jemně naznačuje, kdo byla, kdo je... Modrý motýl je také na obalu této knihy a motýl je také název souboru, který si má hrdinka otevřít, když už nebude vědět, kdo je. Ačkoliv je námět knihy velmi smutný, právě motýli byli tím, co mne dokázalo vytrhnout ze smutného zamyšlení nad textem. Alicino „smrskávání“ světa, zálib a děsivý průběh onemocnění, která si ona sama uvědomuje, působí hrozivě. Nedávno jsem  si nechtěně vyzkoušela „ztracení“ na vlastní kůži. Řeknu vám, nebyl to příjemný pocit. Dezorientace, pochyby, hanba, stres, nepochopitelnost... A to jen kvůli banální záměně adres. Jak se tedy cítí ti, kdo takové pocity zažívají běžně?

Alice měla štěstí, našla si kamarády a založila podpůrnou skupinu lidí s mozkovým onemocněním. S nimi mohla probírat veškeré svoje obavy a zážitky. Bylo mi jí líto, když si schovala telefon do mrazáku, když spadla pod kola auta na Danově promoci, když si dala kávu a tvrdila, že je to čaj, který tak milovala, a pak nechápavě vracela ten „nedobrý“ čaj. Realitu rodiny a bolesti přivedla autorka k dokonalosti. Myslím, že nikdo nemůže zůstat chladný, když sympatická Alice trpí. Měla štěstí, její děti se (na rozdíl od Johna) postavily k problému čelem. A tak, když se Anně narodila vytoužená dvojčata, mohla se Alice zapojit v rámci svých možností i do péče o svoje vnoučata.

Kniha je dojemná, přesto není patetická. Příběh je čtivý, aktuální a může se týkat velkého počtu lidí z naší generace. Možná bychom se měli zamyslet nad tím, zda není na místě zlepšit systém péče a rehabilitace osob po poškození mozku a zda také nezměnit naše vnímání nemocných příbuzných. Nikdo nám nevrátí čas, který jsme mohli trávit v přítomnosti svých blízkých. Na to bychom měli myslet, když se rozhodujeme pro všelijaké alternativní způsoby péče o naše rodiče a příbuzné. Smrt je vzácný okamžik, který nám nemá protéct jako pouštní písek mezi prsty. 

Knihu Ještě jsem to já vydalo nakladatelství Práh