Plamen, který nepoznal světlo

Recenze

Vytvořeno 28. 5. 2011 2:00

Autor: Lucie Koukolíčková

Od narození byla čilé a zdravé dítě. Ve dvou letech ji postihla nečekaná mozková choroba a lékaři očekávali nejhorší. Nakonec se téměř jako zázrakem uzdravila. Do života si však odnesla následky – přišla o zrak i o sluch. Přesto všem dokázala, že i neslyšící nevidomý se může stát řádným členem společnosti, prožít svůj život naplno a ještě pomoci mnoha dalším okolo sebe.

Kniha Via Lucis české autorky Jindry Jarošové velmi podrobně dokumentuje život Heleny Kellerové od narození až po oslavu k zakončení studia na Harvardu. Nejedná se však o strohý popis událostí. Text se spíše než faktickými skutečnostmi zabývá duševním stavem jedince, který je od světa zcela radikálně izolován, a přitom jej vnímá mnohem citlivěji a více naplno než mnohý zdravý člověk.

Autorka od prvních řádků prokazuje výbornou schopnost popsat okamžik, hnutí mysli a atmosféru, a čtenář se tak může dokonale vcítit do myšlenek rodičů, jejichž dítě se ocitá na pokraji smrti, do radostného pocitu z jeho uzdravení, jež střídá zděšení, že zůstane hluché a slepé (tedy i němé), stejně jako do vzteklých záchvatů zoufalství a agresivity, které prožívá šestiletá Helena ve snaze najít cestu ze tmy, dorozumět se a zapadnout.

Tyto psychologické části spolu s ukázkami Heleniných dopisů, jež později hojně píše všem svým přátelům a známým (dopisovala si s mnoha významnými osobnostmi literatury, vědy…) spoluvytváří velmi jasný a přitom uceleně a živě napsaný příběh. Jsou ovšem poněkud na úkor faktických poznatků o způsobu výuky a komunikace s Heleninou první učitelkou a nerozlučnou společnicí Annou Sullivanovou.

První skutečný kontakt se světem navázala Helena prostřednictvím abecedy znakované do dlaně. Jak ale přesně tento proces probíhá, se čtenář dovídá jen v náznacích a téměř na konci knihy. Při popisu osvojování si Braillova písma dokonce může nabýt dojmu, že se ho malá Helenka naučila prakticky přes noc. I přes její obrovskou inteligenci působí toto podání poněkud nepravděpodobně. Zůstává ovšem otázkou, jestli jde o nešťastnou interpretaci, nebo byl Helenin mozek skutečně natolik geniální. V následujících kapitolách se totiž čtenář může dočíst, že se toto dítě věnuje po několika letech práce se slečnou Sullivanovou (v nichž se učila všemu, co běžné dítě získává během prvních několika let života – pojmenovávání předmětů, skladba věty…) třem cizím jazykům najednou a nestane se, že by zaměnilo slova, píše latinkou bez gramatických chyb… a po mnohaletém urputném boji dokonce řeší z hlavy rovnice, kvadratické rovnice i náročné geometrické úlohy (bylo pro ni jednodušší vše řešit pouze v duchu než složitě rozepisovat Braillovým písmem na papír, který by mnohdy ani svojí velikostí nestačil).

Nepochybně zajímavým sociologickým úkazem příběhu je vstřícnost všech, se kterými se Helena během svého života setkala. Ať už se jednalo o lékaře a vědce, jimž vděčila za možnost vůbec se začít vzdělávat (a získat tak oddanou průvodkyni, jakou byla slečna Sullivanová), přes literáty (zcela neohroženě psala dopisy autorům, jejichž díla ji oslovila, případně se s nimi setkávala na návštěvách u přátel), duchovní, až k ředitelům a vyučujícím na střední i vysoké škole (přípravná kolej Redcliff, z níž absolventi plynule přecházeli na Harvard). Můžeme se jen dohadovat, zda měla Helena Kellerová takové životní štěstí, nebo byli v té době lidé „lepší“. Nicméně právě jejich vstřícnost a ochota jí umožnily poznat prakticky všechny krásy světa. Na výstavách si mohla jednotlivé exponáty osahat a výklad ji často poskytovaly největší kapacity oboru (např. její přítel A. G. Bell), hojně cestovala a pobývala u svých přátel v různých částech země, poznala oceán, plavbu na lodi, navštívila Niagarské vodopády, a dokonce měla možnost „slyšet“ hudbu (jeden z jejich přátel duchovních pro ni zařídil malý varhanní koncert po skončení mše, vzduch rozechvívaný burácením varhan umožnil Heleně pocítit sílu a nádheru Bacha).

Jednou z nejobdivuhodnějších vlastností, kterou bohužel autorka v knize taktéž nezmiňuje v úplném rozsahu, je touha pomáhat druhým. Už jako náctileté dítě organizuje Helena sbírku pro chlapce s podobným postižením, jako má sama. Pochází totiž z chudých poměrů, a nemohl by tak navštěvovat specializovaný ústav. Helena však zorganizuje sbírku, která mu umožní studium a tím i návrat do života ve společnosti. O několik let později podobně zakládá ve svém rodišti veřejnou knihovnu, aby mohli i její spoluobčané poznat krásu knih, jež sama tak miluje. Na tiskové konferenci, kterou se kniha uzavírá, pak sama zmiňuje, že uvažuje o tom stát se učitelkou stejně postižených, případně o odchodu mezi chudé a o práci s nimi.
Při čtení této knihy je prakticky nemožné zůstat chladným. Stránku za stránkou si čtenář nutně uvědomuje, jak často svůj vlastní život utápíme ve zbytečných coby – kdyby, a přitom nám to podstatné uniká mezi prsty. Helena Kellerová poznala život a jeho faktickou podstatu o mnoho později než zdraví jedinci, ale o to více dokázala vychutnávat každou minutu, každý sebemenší zážitek a všechny tyto podněty působily jako polínka přikládaná do ohně. Ačkoliv sama nikdy nepoznala světlo (vzpomínky z prvních dvou let života jsou natolik slabé, jakoby vůbec nebyly), stala se plamenem, který svítil, zapaloval a dá se říci „šířil požár“.

Knihu Via lucis vydalo nakladatelství Práh