Brian W. Aldiss – Pokolení starců

Recenze

Vytvořeno 17. 7. 2010 2:00

Autor: Petr Měrka

„Lidé se celkem dobře přizpůsobili atmosféře rozkladu.“ Tato jediná věta rámcově vystihuje podstatu Aldissova příběhu, který nám předkládá ve své knize Pokolení starců.

Brian W. Aldiss je světoznámý a stále žijící klasik světové sci-fi. Narodil se v roce 1925 ve Velké Británii. Jeho kniha Pokolení starců spatřila světlo světa poprvé léta páně 1964 a on sám tak v současnosti dosahuje věku dominujícího obyvatelstvu planety Země v Pokolení starců po katastrofě prozaicky nazývané Neštěstí. Samozřejmě se nemůže jednat o jinou, než o katastrofu jadernou. A za příčinou všeho špatného hledejme člověka a jeho nenapravitelně fatální přístup k existenci. Jako by nás doslova zhouba přitahovala.

Přesto se lidské zvyky ani v nejmenším nemění. Jsme stále ti stejní podlí a agresivní paranoici usilující za každou cenu nejen o holé přežití, ale současně iracionálně bažíme po zločinu proti lidskosti. Zlo z nás doutná jako nějaký požár a nejnižší chtíče zachvacují duši jako epidemie. Ve stavu nejvyšší nouze se z nás stávají bezohledné zrůdy schopné i té nejubožejší mrzké perverze. Člověk je tvor, který dokáže přímo lačně parazitovat na neštěstí druhých a apokalypsu využije ve svůj prospěch a nenasytnou poživačnost.
Jako by nepoužíval rozum, ale nechal se vláčet pudem.

Svět v Aldissově knize je sterilní a senilní. Nerodí se nové děti a pravděpodobně už ani nikdy nebudou. Určujícími emocemi jsou apatie, hysterie a panika. Děj je vyprávěn retrospektivně a zahrnuje v podstatě 4 základní údobí: přítomnost a natřikrát odstupňovanou minulost, a to sice v tomto pořadí:
První odskok se odehrává krátce po válce, v němž se popisuje útěk do odlehlé osady Sparcot.
Následuje opět přítomnost postupující vpřed a prolínající se s dalším skokem do minulosti, tentokrát do doby války, kdy hlavní postava Šedivous, rozený jako Algernon Timbrlane, se účastní bojů ve speciální jednotce zachraňující poslední přeživší a většinou i zmutované děti. Děj nás vzápětí vrhá do roku 1981, tedy doby, v níž se přihodilo ono výše zmíněné Neštěstí a kromě rakoviny přineslo především totální neplodnost. V této periodě se odehrává i Algernonovo dětství, v němž se poznává se svojí celoživotní družkou, tehdy absolutně plešatou, Martou.

Lidé ztratí zbytky své soudnosti a stávají se lůzou. Přežijí jen ty největší svině, z nichž se ty nejsilnější a nejsurovější bestie stanou diktátory. Ale i tito samozvaní tyrani vezmou časem za své. Může za to všudypřítomné stáří, které je horší než mor, a demence. Zbytky populace se vracejí do pravěku a čím dál víc v čase i prostoru dezorientovaní jednotlivci nejsou schopni postarat se sami o sebe. Padají za oběť smečkám hranostajů, prťavých šelmovitých zvířátek, které z hladu napadnou a sežerou i o mnoho většího člověka.
Pokolení starců není rozhodně nijak povzbudivé čtení a nejedná se bohužel ani o snadné čtení. Bezútěšně dlouhé, až monotónní, pasáže dokreslují celkový pochmurný ráz knihy, takže se v tomto případě nedá mluvit o nedostatku, avšak ani o přednosti, nýbrž jako o dalším rozměru knihy, který se promítá přímo do čtenářova nitra, jehož nálada postupně podléhá čím dál hlubšímu stavu melancholie.
V těchto neblahých časech jsou hodně populární sebevraždy. Člověk utonulý v beznaději se zabíjí prakticky všude a čímkoli, co mu přijde pod ruku. Spolkne pesticid, zřítí se z fragmentu výškové budovy a nebo pod vlivem letargie prostě a jednoduše vyhladoví. Možností je nepřeberně. Zabít se můžete o samotě a nebo ve skupině. To závisí na tom, kdo má jakou náturu. Někdo je individualista až do morku kostí, jiný se neobejde bez davové psychózy.
V knize je presentována nesmírná lidská krutost, která je neodbytně přítomná v každém z nás. Byť v latentní formě, ale stačí jistý konkrétní okamžik zlomu pramenící z nějaké blíže nespecifikované krize a nám rupnou nervy. Ztratíme hlavu a začneme se chovat šíleně. Najdou se však tací, které násilí baví. Ale to jsou nevyléčitelní psychopati od narození.

Nabízí se nám zde též kontrast v pojetí světa, jemuž dominuje muž. Autor si klade hypotetickou otázku, co by se stalo, kdyby jeho roli nahradila žena. Vrcholné političky, tak jako vrcholní politici dneška, by také vydaly pokyny ke konání nesmyslných a riskantních podniků, jako je kupříkladu v knize vystřelení atomových hlavic, jejichž exploze na oběžné dráze Země stojí za příčinou onoho globálního Neštěstí? Vedly by se pod nimi takové konflikty jako První a Druhá světová válka?
Jisté je jediné, že ženy jsou jiné než muži. Pro mne jako muže je žena velkou záhadou. Ale soudím, že platit to bude i obráceně.

Aldiss na lidskou animalitu a to špatné v člověku upozorňuje s varovně vztyčeným prstem. Svým způsobem můžeme jeho vyprávění brát jako moralitu a protiválečný román, i když žánrově spadající do oblasti literatury science fiction, která pro mnohé stále zůstává brakem a urážkou literatury. Zajímala by mě hodnotící měřítka těchto prostoduchých jedinců, jež budou nejspíše postiženi chorobným mamonem svého superega.

Svojí tíživou atmosférou by se dala tato kniha přirovnat ke skvělým románům P. K. Dicka Blade Runner a nebo identickým motivem příčiny změny způsobu posavadní existence obsaženém v jeho post-katastrofické vizi Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě, jež však v sobě zahrnuje díky charakterově zvrácené postavičce fokomelika Hoppyho až hororové prvky, z nichž občas přechází mráz po zádech. Také bych chtěl, snad paradoxně, zmínit i Kafkův Proces či Zámek, a to kvůli v Aldissově Pokolení starců takřka vše prostupující bezvýchodnosti.
Jistou naději poskytuje Šedivcův a Martin útěk po řece pryč s čím dál víc rozkladu podléhajícímu Sparcotu. Avšak ve skutečnosti žádná naděje neexistuje. A to i přesto, že kniha, jež je vyloženě pesimistická, neobsahuje stejně zabarvený konec.

Knize samotné by neuškodilo dělení na kratší a poněkud dynamičtější části okořeněné zdravou špetkou černého humoru. Ten se v ní sice vyskytuje, ale v naprosto minimální míře. Také si nemyslím, že bude pro každého. Nejde ani tak o inteligenci čtenářovu, ale spíš jeho psychické predispozice. Rozhodně nemůžu říct, že by nebyla dobře napsaná. Ale doporučil bych ji opravdu jen poněkud kontemplativnějším povahám.
Za sebe jí dávám 100%. Nakladatelství Laser-Books ji vydalo v řadě nazvané Mistrovská díla SF a Brian W. Aldiss bezesporu skutečným Mistrem je!

Dokreslující citace na závěr:
Nad jevištěm světa se rychle stahovala mračna. Průměrný věk populace se už vyšplhal vysoko nad sedmdesát let. A každým rokem se dále zvyšoval. Během několika dalších let… Šedivouse opanoval pocit ne nepodobný rozjaření, jakýsi úžas nad myšlenkou, že by mohl být přítomen zániku světa. Nikoliv: zániku lidstva. Svět bude trvat dál; člověk může zmizet, ale země bude stále vydávat plody ze svého rohu hojnosti. (Aldiss, B. W. Pokolení starců. Přel. V. Kabelka. Laser-Books: Plzeň, 2010, s. 36.)

Knihu Pokolení starců vydalo nakladatelství Laser-Books