Celoživotní láska jménem Muminci

Recenze

Vytvořeno 31. 5. 2011 2:00

Autor: Marta Šimečková

Vzpomínám si, že jsem se poprvé s Muminky seznámila v animovaném seriálu vysílaném v dětském televizním pořadu Magazín, který byl kdysi velkým hitem na ČT1. Každý týden jsem se těšila, až budu moci shlédnout nový díl a zažít spolu s podivnými obyvateli muminího údolí nové dobrodružství. To jsem ještě netušila, že na počátku tohoto seriálu stál zcela jiný žánr typický pro jiný druh média.

První muminek spatřil světlo světa roku 1940. Tehdy jej Tove Janssonová, finská malířka a spisovatelka, představila v časopisu Garm. Roku 1945 vyšla kniha Malý trol a velká potopa, která odstartovala T. Janssonové slibnou kariéru jakožto autorky knížek pro děti. Zlom přišel roku 1953, kdy začala pravidelně vydávat kreslené stripy vyprávějící příhody muminků, tentokrát však pro dospělé čtenáře.

Se stripy této autorky začalo české čtenáře seznamovat poměrně nedávno nakladatelství Argo. V tomto roce vydalo již čtvrtý svazek obsahující celkem pět kompletních kreslených stripů. První vás přenese do dob Divokého západu, druhý pak do období rokoka. V dalších se dozvíte, jak to vypadá v muminím údolí, když začnou být jeho obyvatelé až příliš uvědomělí nebo když jim hrozí nebezpečí v podobě komety. A pokud chcete vědět, co vše vám může přinést (ale i odnést) sláva, pak si přečtěte poslední příběh o zlaté oháňce, která zničehonic zamotá hlavu svému majiteli.

Všechny stripy jsou vyprávěny přívětivým tónem s jistou dávkou humoru, ale i melancholie. Čtenář se díky nim může přenést do období svého dětství a zavzpomínat si na výtvory své fantazie. No řekněte sami: nevymýšleli jste si jako malí vlastní příběhy a nevytvářeli jste vlastní údolí obývané podivuhodnými bytostmi?

Příběhy T. Janssonové vynikají originalitou jak po stránce výtvarné, tak literární. Dokázala vytvořit jedinečný imaginární svět a literární postavy, u nichž si není nikdo jistý, kam je zařadit. Jsou muminci lidé? Zřejmě ne. Nejvíce se totiž svým vzhledem podobají roztomilým hrošíkům. Jenomže jako lidé se chovají. Mají naše vlastnosti; muminí tatínek je věčně zasněný kutil, jehož přístroje dokáží někdy jeho bližním pořádně zamotat hlavu, a jeho žena je obrazem starostlivé maminky věčně pečující o svou rodinu i domácnost. „Malého“ muminka lze charakterizovat jako ňoumu a slečnu Ferku jako náladovou slečinku, která touží možná až příliš po romantice.

Na příbězích o mumincích nejvíce obdivuji, že je lze číst stále dokola a stále v nich nacházíte nové roviny. Například příběhy o stroji času někteří čtenáři ocení jen jako oddechovou četbu, při které se zasmějí, jiní jako poselství o nebezpečí podobného vynálezu v reálném světě nebo jako připomínku našich někdy až příliš romantických představách o minulosti. Z hlediska odkrývání jednotlivých rovin je podle mě nejzajímavější příběh Uvědomělí muminové, v němž nejhlasitěji zaznívá autorčino varování: lidé jsou zahlcováni povinnostmi a voláním po zodpovědnosti. Jenomže když člověk začne brát své povinnosti příliš vážně a nemá čas na nic jiného než na práci, začne být nešťastný. To si nakonec uvědomí i muminci, a tak se vrátí zpět ke svému starému životu, v němž se radují z maličkostí a užívají si svobody.

Příběhy muminků doporučuji všem čtenářům, kteří hledají nadčasové příběhy nesoucí v sobě pobavení i poučení. Jsem přesvědčena o tom, že si muminky zamilují i ti, kteří se s nimi dosud nesetkali.

Knihu Muminek – svazek čtyři vydalo nakladatelství Argo