Destruktivní charakter lidské malosti

Recenze

Vytvořeno 2. 10. 2010 2:00

Autor: Petr Měrka

Už ze samého počátku se setkáváme v knize Mise Londýn od Aleka Popova (*1966), v současnosti jednoho z nejpopulárnějších bulharských prozaiků, se značně přisprostlým jazykem. Je však nutno podotknout, že sprostými nejsou slova, ale vždy jen lidé.

A právě malost lidských povah je ústředním motivem tohoto nanejvýš okouzlujícího románu odehrávajícího se v nedávné současnosti, avšak právě oním psychologickým záběrem věnovaným naší duši zůstane jistě aktuálním, dokud se člověk nenapraví a nepřestane být bezohledným sobcem.
Něco takového však patrně zní našim uším víc než nepravděpodobně a nebo nám to též může připadat jako ta nejdivočejší beletrie z oblasti ryzí science fiction.

„Nakvartýrujou se sem kdoví z jakejch prdelí, vožerou se, nažerou se, všechno voserou a zeblejou. Kdo to má po nich uklízet!“ stěžovala si a odnášela do kuchyně hromadu špinavého nádobí. „Všichni sou teďkonc velký páni! A na vobyčejný lidi serou!“
(Popov, A. Mise Londýn. Přel. D. Bernstein. Dybbuk: Praha, 2010, s. 21.)

Jadrně peprný jazyk je zde využíván v přímé řeči bohatě uplatňující běžnou hovorovou mluvu. Text nepostrádá grotesknost s výrazným nádechem satiry. Zavádí nás na bulharské velvyslanectví v Londýně, s čímž má autor osobní zkušenost, a rozehrává před námi několik vzájemně zvolna splétajících se příběhů odhalujících nevábnost lidského nitra.
Jde o veskrze humornou literaturu, která se výtečně čte a bez nadsázky můžeme knihu označit za moudrou a Popova vyzdvihnout jako skvělého pozorovatele se smyslem pro vystižení detailů naší prohnilé titěrnosti a zrůdnosti. Protože takoví my lidé ustavičně zahleděni do sebe skutečně jsme.
Střetávají se zde dva diametrálně odlišné světy. Civilizovaná západoevropská kultura kontra divoký a primitivní Balkán. Leč pohledy jednoho na druhý si mohou právě v tomto odporovat.

„Nemá smysl, abych vám to vysvětloval,“ pokračoval starosta, „na to přídete sám. A nezapomeňte jim připomenout tu koupelnu. Koberec tam dali, ale na díru do podlahy se vysrali. A na záchodě némlich to samý. Věděl ste, že starý Bulhaři byli první, kdo vymyslel splachovací záchod? Celejch tisíc let před Evropanama! Já to taky nevěděl, ale archeolozi mi to všechno krásně vysvětlili. Přišli na to nedávno při těch svejch vykopávkách. A víte, kde ten nejstarší hajzl na světě je?… U nás v Provadii.“
(Popov, A. Mise Londýn. Op. cit., s. 14.)

Velkým kladem tohoto výtečného románu je, že nenastane chvíle, kdy by vás nudil, a nepostrádá ani přítomnost dráždivého napětí, jež je až detektivního rázu, a dokonce v sobě obsahuje špionážní prvky.
Nenaváží se však jenom do Bulharů, ušetřeni ostrého kritického Popova „pera“ nezůstávají ani samotní Angličané.

„Samozřejmě!“ přikývl Dean Carver MP. „Když mi domluvili schůzku s princem Charlesem, moje volební preference mezi mentálně zaostalými voliči výrazně vzrostly. Já jsem republikán z přesvědčení, víte, ale co na tom!… Vás to zřejmě zajímá. Měl bych tu někde mít jejich vizitku.“
(Popov, A. Mise Londýn. Op. cit., s. 47.)

Kniha však v sobě zahrnuje i nemalou dávku tragiky dotýkající se osudů jednotlivých protagonistů, jejichž konce jsou někdy relativně únosné, jindy jsou naopak završeny dramatem.
Ze studentky Káti, přivydělávající si na velvyslanectví uklízením a souběžně s tím se kvůli vysokému školnému kroutící u tyče striptýzového baru, se stává herečka v mizerném soft pornu, následně se odhodlá ke krádeži velmi cenných drahokamů, pročež se z donucení odebere do polohy kuriózní revolucionářky pojídající žáby coby vrchol gastronomického labužnictví kdesi v hloubi kolumbijské džungle.
Potkáme také zkrachovalého herce srbského původu, jenž si pro změnu z hladu pochutnává na konzervách pro kočky, načež konstatuje, že nejsou zase tak špatné.
Mísí se zde štěstí se smutkem jako v běžném životě, a to bez toho, aniž by Popov, byť jen náznakem, sklouzl k marnivě zbytečnému sentimentu či kýči.

Je to nadprůměrná kniha, v níž natrefíme na ukradené mrtvé tělo lady Diany, z něhož se však vyklubou kachny, od malichernosti se dostaneme k absurditě prosycené bizarností toho nejhrubšího zrna, která vzápětí dospěje k životu nebezpečným situacím.
Pro peníze je člověk schopen prakticky čehokoli, stačí si jen určit svoji cenu. A každý z nás nějakou má.
Kniha nepostrádá nádech erotiky a nezaleká se ani popisu mrzké perverzity. A to vše vyústí do podvodu spáchaného na duši velvyslance Varadina Dimitrova, která však také není bez poskvrny.
Co dodat na závěr jiného, než že román Mise Londýn stojí opravdu za přečtení a určitě vás nezklame.

Jeho slova ihned převzala média.
„Kachny z Hyde Parku se živí kachnami z Richmondu.“
„Extrémní případ kachního kanibalismu.“
„Kachny a kachnožrouti.“
„Kdo snědl ošklivé kačátko?“
„Zobáky – nový příběh Alfreda Hitchcocka.“
(Popov, A. Mise Londýn. Op. cit., s. 130.)

Knihu Mise Londýn vydalo nakladatelství Dybbuk