Donžon

Recenze

Vytvořeno 30. 5. 2010 2:00

Autor: Petr Měrka

Co je to donžon? Donžon je obytná věž hradebního charakteru. V našem případě se však jedná o výbornou comicsovou sérii.

„Čtyři černé věže, nejvyšší z nich uvidíš na deset dnů pochodu… Olověná vrata skrytá v samém srdci páchnoucích blat… Kilometry chodeb porostlých mechem a plísní… Žebříky, výtahy, schodiště táhnoucí se do hlubin země… To je Donžon.“

Hlavními strůjci comicsu Donžon jsou Lewis Trondheim (vlastním jménem Laurent Chabosy), který vypadl z lůna léta páně 1964 ve Francii, a Joann Sfar pocházející z židovsko francouzské rodiny a spatřivší světlo světa v roce 1971, jenž bývá považován za velmi plodného, až eruptivního autora. Oba se podílejí jak na tvorbě textu, tak i kresbě. Ale pro hektickou rozsáhlost svých kreativních aktivit a snah k sobě často přizvou ke spolupráci spřízněné kreslíře.

U Donžonu nás už na první pohled zaujme jednoduše působící, ale současně sebejistá linka kresby s výrazným sklonem ke karikatuře, která jen podtrhuje strhující dynamičnost celého vyprávění, jehož podstata tkví v černém, mnohdy až morbidním humoru a situační grotesce. Čtenář se ani na okamžik nemusí obávat toho, že by se snad nebavil. Donžon však v sobě obsahuje i prvky, které by leckoho mohly znechutit. Jako je tomu třeba na straně 32, kdy hlavní postava kačer Herbert vyhrabe mrtvolu vojáka zabitého ještěrem Marvinem, aby maskován do jeho uniformy již podruhé pronikl zpět do svého rodného sídla Vaucansonu, jemuž vládne jeho otec a on sám z něj byl vypovězen pod pohrůžkou trestu smrti.
V Zenitu 6 nazvaném Návrat s plnou parádou se celý příběh odehrává právě v něm.

„Vaucanson býval jedním z velkých měst Starého světa. Dávné bitvy mezi kačeřím vévodstvím a psím městem Clérembard vešly do učebnic dějepisu. Vaucanson značil vytříbenost, kulturu a vojenskou sílu. Vypráví se, že za dob jeho rozkvětu chránily vévodství neporazitelné vorlostroje…“ (Trondheim, L. – Sfar, J. Donžon. Přel. M. Marková. Praha: Argo, 2010, s. 4.)

Už z této ukázky je patrné, že žánrově spadá Donžon do oblasti fantasy, ale nedejme se splést. Spíš než o striktní dodržování stylu jde o jeho parodii s přesahem do dalších odvětví, kdy je charakter spíše temný než světlý a jeho hrdinové spíše skvostně blbí než chytří. O čemž nás vrchovatě a na každém kroku přesvědčuje kačer Herbert, právoplatný, ale současně zavržený dědic Vaucansonu. A v tom je i ukryta hlavní zápletka Návratu s plnou parádou.
Na začátku Herbert vypije trochu Horusova lektvaru a jeho obličej se přetransformuje do odpuzující kreaturní podoby, z níž později vyplyne i jeho krycí jméno Smrtihlav. Samotné vyobrazení tohoto jeho ksichtu pak vypadá, jako kdyby mu někdo a nebo něco vcuclo obličej dovnitř hlavy. Takto maskován a v doprovodu svých přátel proniká poprvé do sídla svých předků.
I když se Donžon odehrává ve svébytném zvířecím světě, v podstatě reflektuje naše, lidské, reálie, a to na pozadí všední každodennosti. Patrné jsou zde různě vystupňované emoce, jako je třeba malost, ješitnost, ale i láska. Jako praktický prostředek k vyřešení mnoha situací tu je hojně aplikovaná vražda, k níž nemusí mít dotyčná osoba ani jakýkoli důvod. Často ji kupříkladu využívá právě ještěr Marvin, který je tupý a silně popudlivý. Leč věrný přítel až za hrob.

Ostatně jak uvádí Kája Saudek, legenda českého comicsu: Comics není v podstatě nic jiného než kreslený film. I proto se ve své geniální Muriel a oranžová smrt uvedl pod hlavičkou režiséra. Fantasii se v něm nekladou žádné meze a záleží jen výhradně na autorově potenciálu a nadání.
Svým způsobem by se dal Donžon považovat i za takovou kreslenou bajku. Zápornou postavu zde tvoří rádce vévody, Herbertova otce, který kuje vůči němu a jeho manželce spiknutí za účelem uzurpace moci. Jsou tak zde všudypřítomné intriky, nástrahy a léčky.

Donžon je protkán opravdu květnatými hláškami, které nenechají vaši bránici ani v nejmenším v klidu. Naopak ji rozbouří do bujarého a naprosto spontánního chechotu, až poprskáte hýřivě barevné listy před sebou.
„Jedinou zkušenost s násilím a erotikou jsem měl tenkrát, když mě máma přistihla, jak si ho honím, a dala mi pár facek… To mám ale štěstí, že mám tyhle nové přátele…“ (Trondheim, L. – Sfar, J. Donžon. Op. cit., s. 21.) Posteskne si holub, zaměstnanec Poštovního holubníku, a míní tím Herberta a spol. těsně před apokalyptickou řeží s vojáky Vaucansonu, které na ně poštval, do výše zmíněného hostince, zákeřný a všemi mastmi mazaný rádce.

Jsou zde pasáže, v nichž krev teče proudem, střeva létají ke stropu a mozky čvíchají jako zjednané. Avšak vše je prodchnuto přítomností neodmyslitelné humorné hyperboly a bráno s okouzlující nadsázkou. Soudím, že u Donžonu se leckdo náramně a opravdu dobře pobaví. Snad jediné, co bych vytkl, je nehorázná cena vzhledem k jeho rozsahu, který činí  48 stran. Nevím, kolik se najde věrných fanoušků, aby skoupili všechny série, jež kromě epochy Zenit, zaznamenávající největší rozkvět Donžonu, v sobě zahrnují Úsvit, který vypráví o vzniku Donžonu, a Soumrak, pojednávající o konci Donžonu. A k tomu ještě přináleží Obludy z Donžonu a Přehlídka Donžonu plus Donžon Bonus. Též myslím jsou naprosto zbytečné tvrdé desky. A Argo by udělalo jen dobře, kdyby jednotlivé sešity vydávalo po vícero svazcích, aby se tak stala požadovaná cena za comics adekvátní.

Na závěr bych chtěl podotknout, že z Donžonu a jemu podobných by se měla inspirovat i moderní česká literatura, která je pořád jaksi zapšklá, sterilně nudná, až impotentní. Neboť humoru není nikdy dost. Vždyť život sám je tak nesmyslně vážný, plný starostí a ustavičných problémů.

Komiks Donžon: Návrat s plnou parádou vydalo nakladatelství Argo