John Maxwell Coetzee – Zrání

Recenze

Vytvořeno 17. 4. 2010 2:00

Autor: Marek Lollok

Souvislost závěrečného díla Coetzeeho autobiografické trilogie s předchozími dvěma (Chlapectví, Mládí) je v českém prostředí akcentována již volbou pojmenování – anglický titul Summertime byl překladatelkou Blankou Petákovou nahrazen obdobně abstraktním a zároveň jaksi nostalgickým názvem Zrání. Zdá se, že toto označení rovněž dobře charakterizuje ,,náplň“ knihy; přesto se ani v něm zdaleka nemohou zahrnout všechny směry, k nimž Coetzee míří.

Román Zrání je komponován jako různorodý soubor dokumentární povahy, jenž má postihnout jednu etapu života postavy nosící autorovo jméno. Z různých pohledů se fragmentárně (v několika vlastních datovaných i nedatovaných deníkových zápiscích z pojednávaného období) i relativně uceleně (ve víceméně uzavřených výpovědích zpovídaných osob učiněných ex post) dovídáme o tom, jak tento člověk žil a přemýšlel v první polovině 70. let dvacátého století. Tato léta byla, jak se později ukáže, velmi rozhodující v tom, že se příležitostný učitel angličtiny a jinak nepříliš perspektivní mladý muž jménem John Coetzee vydal na profesionální spisovatelskou dráhu, na níž ho čekala řada ocenění a úspěchů. Čtenářovo vnímání je poměrně záhy poznamenáno informací, že známý spisovatel, o němž se nyní pojednává, je již po smrti a předložený materiál je jen shromážděním podkladů pro chystanou publikaci o jeho životě. Je tedy nezbytné si už beztak částečný obraz hlavní postavy z nabízených fragmentů v mysli postupně slepovat.

Pozvolna vystává podobizna zhruba pětatřicetiletého muže, Jihoafričana holandského původu, který se živí jako jazykový externista na johannesburgské střední škole. Pro okolí je spíše nezajímavý; neevokuje představu umělce a už vůbec ne nějakého bohéma; spíše se jeví jako vlažný samotářský podivín – nemá ženu, z praktických důvodů žije v domě se svým otcem, společnost nevyhledává, přátel jako šafránu. Je velmi citlivý, což ale vůbec nedává najevo a „bezprecedentně“ nadaný a přemýšlivý; miluje literaturu a psaní, na druhou stranu je fascinován manuálními činnostmi, takže se rád, navzdory své řemeslné neodbornosti, bezhlavě pouští do i náročnějších úprav svého domu a oprav auta.

Přes zmíněnou absenci stálé životní družky John Coetzee ve vymezeném období rozhodně nežil v celibátu. Ve vřelejším či platonickém vztahu byl v krátkém sledu s několika ženami, z nichž výpovědi čtyř (sousedka Julie, sestřenice Margot, Brazilka Adriana, akademička Sophie) jsou zařazeny do knihy. Jeho poměry nejsou nikdy idylické – bezděčně rozklíží jedno manželství, falešně je podezírán z obtěžování jedné své studentky, načež se bláznivě zamiluje do její matky, podle náznaků si něco začal i se svou pozdější kolegyní na univerzitě. Autor se nezdráhá přibližovat nejintimnější zážitky svého hrdiny, do detailu popisuje všechny jeho svérázné ,,perverzní“ touhy (rytmické milování za zvuků Schubertova kvarteta) a také často jeho milenecké schopnosti a výkony v promluvách žen příkře hodnotí. Přes několikerý výskyt těchto míst nenabudeme dojmu, že se autor, jenž stejnojmenným hrdinou a hustotou ,,ověřitelných“ reálií sugeruje dojem opravdovosti, lacině uchyluje k bulvárním pikantnostem o své osobě; spíše se těmito interními drobnostmi snaží předložit hrdinovu privátní charakteristiku v co možná největší úplnosti.

Kromě krátkých zápisků, které lemují fiktivní rozhovory pětice postav s mladým Coetzeeho životopiscem (tyto deníkové záznamy jsou ovšem také psány s určitou distancí: er-formou), se do nitra ústřední postavy dostáváme cestou paradoxně náročnější – očima jejího okolí. Přestože se mnohým z nich jeví jako nepopsatelně samorostlá a tajuplná a sama o sobě čtenáři neprozradí téměř nic, ve výsledku nabýváme dojmu, že ji až na kost důvěrně (téměř familiérně) známe.

Ale vraťme se ještě ke způsobu výstavby románu Zrání. Ta by se bezpochyby dala označit jako experimentální, ačkoli zdaleka už ne průkopnická. Vyprávění není lineární, dalo by se dokonce říct, že souvislý příběh chybí vůbec. Autor předkládá ,,jen“ epizodické střípky, které na přeskáčku a opisně představují osobu Johna Coetzeeho; přitom ale musíme dodat, že ani to není v mnoha případech pravidlem. Nezřídka se totiž výhradním hlavním hrdinou na čas stane postava, která není v hledáčku, ale zrovna – obrazně řečeno – drží žezlo vyprávění a je prozatímně jeho ohniskem (viz ukázka níže). Prostřednictvím mluvčího vstupujeme více do jeho vlastního, neméně zajímavého, života než do zkoumaného života zesnulého spisovatele Johna Coetzeeho.

Rozrušuje se nejen linie kauzální, ale i temporální. Každý ze zpovídaných totiž hovoří spontánně tak, jak se mu jednotlivé vzpomínky dotýkající se Johna Coetzeeho z mysli vybavují. Jen do jisté míry jsou tázajícím se životopiscem Vincentem usměrňovány, většinou přirozeně asociativně plynou, rozbíhají se a stáčí se. Takový způsob vyprávění vyžaduje čtenářovu neustálou pozornost a spolupráci mnohem vyšší než v ,,obvyklém“ příběhu. Subtilní spojitost – na rozdíl třeba od Kunderovy Nesmrtelnosti či také některých předchozích Coetzeeho děl – nespočívá v opakování, návratnosti a variací vybraných motivů jako spíš ve sbíhavosti (byť i odporujících si) subjektivních tezí k centrální postavě.

Zajímavou a neustále se hlásící otázku, do jaké míry je Coetzeeho psaní o sobě fikce a co se opravdu událo, není z čistě literárního hlediska potřeba řešit. Sebeodhalující až konfesní vyprávění se sice do jisté míry tváří jako autentická skutečnost a lze předpokládat, že se autor o své osobní vzpomínky mocně opřel; do jaké míry je úmyslně nebo neúmyslně přibarvil však nejsme schopni posoudit nikdo. A tak vodítkem pro interpretaci by měla zůstat výrazná forma románu, která upomíná, že jde především o literární hru a nikoli závazné svědectví.

Jak bylo naznačeno, ani poslední z triády Coetzeeho autobiografických próz není nikterak výpravná. Vzduch v ní stojí jakoby bez hnutí, a abychom zachytili mávnutí mušího nebo motýlího křídla, které ho rozčeří, musíme být velmi, velmi pozorní. Ne že by takových osvěžení bylo v knize málo, právě naopak; jenom jsou pro naše už hrubnoucí středoevropské oči nebývale jemné.

Ukázka:
(z rozhovoru s Julií) Je tady ještě něco, co bych ráda zdůraznila. Děláte velikou chybu, jestli si myslíte, že rozdíl mezi těmi dvěma příběhy – příběhem, který si přejete slyšet a příběh, který vám teď vyprávím – je jenom otázkou úhlu pohledu. Že z mého pohledu jde o jednu z řady epizod, které jsem prožila během manželství, a že vy ji dokážete manipulací a úpravou textu proměnit v příběh o Johnovi a jedné z žen, která prošla jeho životem. Tak to není. Kdepak. Varuju vás. Jestli začnete textem míchat, promění se vám v rukou v popel. Hlavním hrdinou jsem tady opravdu já. A John hrál opravdu jenom vedlejší roli.

Román Zrání vydalo nakladatelství Metafora