Kokain, crack a The New York Times

Recenze

Vytvořeno 17. 9. 2010 2:00

Autor: Petra Šmejdová

„Byla to typická ranní stoka lítosti, jak ji znají všichni narkomani a alkoholici. (…) Během oněch patnácti let jsem podnikl zdánlivě nevyhnutelnou cestu od kuřáka marihuany k vymetači večírků. Od oblíbeného kumpána k pobudovi, jenž překračuje zákon a ke kterému se nechce nikdo znát. Bylo mi jednatřicet let a zbavil jsem se možnosti vykonávat své povolání. Byl jsem prohnilý jak morálně, tak fyzicky. Nicméně ještě pořád jsem měl před sebou rok tohoto Života. Ještě pořád jsem si myslel, že to se mnou není tak zlé.“

Knihu Kokain Davida Carra, amerického investigativního novináře, bychom mohli označit jako autobiografický román – reportáž. Carr se totiž pokusil zmapovat svou vlastní závislost na kokainu, její příčiny, průběh a konečné důsledky. Jako správný žurnalista k tomuto úkolu přistoupil svědomitě a po dobu tří let shromažďoval policejní zprávy, lékařské záznamy, úřední dopisy a pečlivě zaznamenával rozhovory s lidmi, kteří prošli jeho životem. Vrací se tak do 80. a 90. let, kdy se stýkal s dealery a feťáky, ale i s rodiči, novináři a zaměstnavateli v novinách.

Na knize vás zaujme především její výpovědní hodnota a otevřenost. Ačkoli se David Carr snažil postihnout všechny aspekty své zhruba patnáctileté závislosti, nemůže čtenář očekávat absolutní pravdu. Sám autor se hned ve třetí kapitole pozastavuje nad praxí vypravěčů příběhů ze života. Upozorňuje na fakt, že oni si oproti němu vše z doby své závislosti pamatují. Vědí, co kdy spáchali, s kým se scházeli, a měli správný pojem o čase. Což je nesmysl. Carr přiznává, že z doby, kdy si začal píchat kokain a posléze kouřit crack, má úplně jiné vzpomínky než jeho blízcí. Tuto skutečnost později dokládá i policejními záznamy a dalšími dokumenty.

Kokain je především osobní výpovědí úspěšného novináře, který se dokázal dostat až na samé dno. David Carr během rekapitulování dlouholeté závislosti zjišťuje, že jeho kruté období fetování začíná v době, kdy je zajištěn po finanční stránce a má dobrou práci. Dále se zastavuje u domácí přípravy cracku a snaží se alespoň z části přiblížit slastný pocit hned po jeho vykouření.
Nejšílenější a čtenářsky nejzajímavější jsou pasáže o Carrových dvou dcerách. V roce 1988 se mu narodila dvojčata a on se o ně nedlouho poté musel začít starat sám. Je stále závislý  a tuto část své závislosti i celého svého života považuje za nejhorší. Jeho děti se narodily předčasně a vyrůstaly v drogovém doupěti. Za „pád na samé morální dno“ Carr označuje noc, kdy nechal kojence v autě, zatímco šel do domu svého dealera pro kokain a zdržel se i na konzumaci.

„A když jsem se někdy brzy ráno vydával hledat práci, potkával jsem své bývalé souputníky feťáky, jak si to štrádují domů, mozky v náležité chemické úpravě.“

Ačkoli se David Carr většinu svého profesního života potýkal se závislostí, neměl o práci nouzi. V dobách, kdy už se o jeho problému vědělo, napsal velice dobré sloupky. V průběhu těch dlouhých let absolvoval pět pobytů v léčebně. Když se nakonec ze závislosti dostal, získal vysněné místo v The New York Times, kde pracuje na pozici kulturního reportéra. 

Knihu Kokain vydalo Nakladatelství XYZ