Dlouhá cesta o nekonečnosti lidské vůle a touze po svobodě

Recenze

Vytvořeno 24. 6. 2011 2:00

Autor: Hana Masaříková

Dlouhá cesta od Slavomira Rawicze nese podtitul Skutečný příběh strastiplné pouti za svobodou. Kniha vyšla poprvé v Londýně v roce 1956 a vyvolala doslova senzaci. Silný příběh o lidské vůli, odhodlanosti a touze po svobodě se stal téměř kultovní záležitostí a byl inspirací k natočení filmu Útěk ze Sibiře, který měl u nás letos premiéru. Jak ale ukazují nově objevené archivní materiály, možná ne všechno je v tomto příběhu tak autentické, jak nám autor ve své knize předkládá. Kde je tedy pravda?

Polský důstojník Slavomir Rawicz byl zatčen sovětskou tajnou službou brzy po invazi v Polsku v listopadu 1939 a byl obviněn ze špionáže proti Sovětskému svazu a označen za nepřítele jeho lidu. Po mučivých a brutálních výsleších v charkovské věznici nakonec pod vlivem drog podepisuje prohlášení o špionáži proti SSSR a je odsouzen ke 25 letům nucených prací v gulagu. Spolu s tisíci dalšími vězni začíná jeho pouť do „země bílé smrti“ - na Sibiř. Během několikatýdenního transportu bojují nejenom s krutou sibiřskou zimou, ale také s nelítostnými podmínkami pochodu, kdy jsou nuceni jít připoutaní v řetězech několik stovek kilometrů, bez pořádného jídla a teplého oblečení. Celý pobyt v gulagu přemýšlí o útěku a po několika měsících je mu jasné, že zůstat v nelidských podmínkách pracovního tábora by se rovnalo jisté smrti, a není tedy jiné řešení. Díky manželce velitele tábora se mu podaří naplánovat útěk a spolu s dalšími šesti muži se vydává na strastiplnou pouť za svobodou. Během cesty se k nim přidává mladičká Polka Kristina, která uteče z kolchozu. Skupina utečenců ujde během necelého roku 6500 km tou nejdrsnější krajinou. Na své cestě se dostanou k jezeru Bajkal, přejdou Transsibiřskou magistrálu a přes Mongolsko a vyprahlou poušť Gobi se dostávají do Himalájí, za kterými je čeká vysvobození v podobě Indie.

Slavomír Rawicz umí mistrně popsat detaily krajiny, kterou na své pouti osm lidí toužících po svobodě a „normálním“ životě prochází. Ze stránek cítíme mrazivý chlad sibiřské zimy a Himalájí, dýchá na nás horoucí a umírající žár pouště Gobi a my spolu s hrdiny prožíváme každý kousek cesty. Když v poušti Gobi umírají dva členové skupiny a v Tibetu a v Himalájích nás opouštějí další dva putující, začínáme pochybovat o zdárném konci jejich výpravy. Naději na dobrý konec nám do žil vlévá sám autor, který během knihy několikrát zdůrazňuje potřebu nezlomného přátelství a obdivuhodné víry, bez nichž bychom nebyli nic a nemohli bychom své sny uskutečňovat.

Svědectví Slavomira Rawicze zpochybňují záznamy Sovětského svazu, které se liší v důvodech zatčení polského důstojníka a také uvádí jiné věznice, ve kterých byl Rawicz zatčen a vyslýchán. K tomu se přidávají svědectví z archivů polské armády, podle nichž Rawicz opustil Sovětský svaz v roce 1942, odešel do Íránu a poté se přestěhoval do Palestiny.

Ať už je to s autentičností, jak chce, tvrzení zpochybňující pravdivost údajů nic neubírají na kráse knihy. Dlouhá cesta je strhující a hrdinská. Intenzivně a bolestně vyprávěný příběh nás nenechá odložit knihu dříve, než si přečteme poslední stránku a spolu s hrdiny dojdeme do přístavu bezpečí.

Ukázka z knihy (str. 97):

Za dlouhých večerů jsem lehával na pryčně, upíral zrak na ventilační otvor nad sebou a myslel na všechno možné. Muži kolem mě spolu tiše mluvili, někteří tu byli na návštěvě z jiných baráků. Doléhala ke mně slova a nesouvislé věty, jména vězňů, názvy míst a armádních pluků. […] Plynulo to kolem mě, vnímal jsem to jen napůl, jako pozadí mých vlastních myšlenek. Borová vůně a teplo, pohyb mužů, když s řinkotem odklápěli plotny z jasně sálajících kamen, aby je naládovali dřevem. A po celou tu dobu se mi v mysli odvíjely obrazy ohrazeného tábora, Ušakova, politika a vojáků (kolik už jich zemřelo?), a hlavně mužů kolem mne, těch mladých jako já, kteří byli odolní a rychle se zotavovali, a čtyřicátníků, kteří se sice pohybovali pomalu, ale kupodivu (tehdy jsem to nechápal) měli velkou zásobu odvahy a síly, i těch, kteří překročili padesátku a bojovali, aby zůstali mladí, aby mohli pracovat a žít, mužů, kteří předtím vedli pohodlný život a nyní projevovali úžasnou odvahu čelit s velkou statečností novému krutému životu. Tito staříci by měli vyprávět příběhy oddaně poslouchajícím vnoučatům. Místo toho trávili život odtahováním a vzpíráním velkých padlých stromů a pracovali po boku mužů často dvakrát mladších než oni. Existuje odvaha, která se projeví v časech nejhoršího protivenství, a je docela nenápadná. Tito muži jí byli prostoupeni.

Knihu Dlouhá cesta vydalo nakladatelství Jota