Levá ruka boží? Zas tak boží není…

Recenze

Vytvořeno 6. 11. 2010 1:00

Autor: Lenka Krausová

Vydání románu Levá ruka boží předcházela masivní mediální kampaň. Potenciální čtenář se seznámil se skutečností, že stejně jako v České republice vyjde kniha ve stejný den v dalších devatenácti zemích světa. Mnohem zajímavější však byly informace, jež se objevily na plakátech v pražském metru či ve videoklipu na internetu. Bylo z nich patrné, že se titul stane fenoménem, že má všechny předpoklady k tomu, aby se stal bestsellerem. I já jsem se nechala zlákat, neboť jsem milovnice všeho s nádechem napětí a představovaná kniha na mě tak zapůsobila, což byl bezesporu účel – nalákat co nejvíce zájemců, kteří si svazek zakoupí. Jak ale vypadá skutečnost? Opravdu je dílo Paula Hoffmana úchvatné?

Nejprve je nutno říci, že The Left Hand of God je prvním dílem z plánované trilogie. Děj se odehrává ve světě, který se zmítá někde mezi dvěma katastrofami a je situován do svatyně vykupitelů na Střelecké stráni a později do centrálního města Memphis. Hlavním hrdinou je čtrnáctiletý, možná patnáctiletý chlapec, jehož jméno je dávno zapomenuto. Od té doby, co byl v raném věku přiveden do svatyně, se mu neřekne jinak než Cale.
Ve svatyni je mnoho mladých hochů a pravidelně přicházejí další. Je nutno každého vycvičit k boji ve svaté válce, již vykupitelé osnují. Není zde prostor pro radost, smích, pláč či hru, útěk je nereálný. Přesto se Calovi a jeho „přátelům“ tato troufalost podaří. Vědí, že pokud budou chyceni, stanou se odstrašujícími příklady pro ostatní. Jenže touha po nikdy nepoznané svobodě je silnější…
Je velmi obtížné shrnout pár větami, kam příběh směřuje a o čem vypráví. První část působí jako nejistý rozběh s občasným zaškobrtnutím. Z některých pasáží čiší prkennost a absolutní nepoutavost, ale převážná většina je naštěstí natolik čtivá, že se stránky otáčejí samy.

V knize se vedle typické ponurosti objevují světlé stránky, které náležejí přátelství a pochopitelně lásce, jež se rozhoří v srdci nikoho jiného než samotného hlavního hrdiny.
Na posledních stránkách čtyř set čtrnáctistránkového sci-fi románu probíhá bitva, kterou lze označit za závěrečnou scénu prvního dílu. Nedoufejte však ve velkolepost. Pasáž, která by měla být gradací a čtenář by se měl o to více těšit na další díl, je nudná, vleklá a vlastně ani o žádný boj nejde. Stejné je to s jedním z hlavních sloganů propagace. Čekáte na jeho zaznění a vysvětlení na počátku čtení, ale kde nic, tu nic.

Nesmím opomenout překladatele, jímž se stal Pavel Medek. Jeho jméno zaručuje kvalitu předkládaného textu, což ocení dozajista každý, kdo uchopí knihu do ruky a začte se mezi řádky.

Suma sumárum musím se skloněnou hlavou přiznat, že jsem po zaklapnutí tmavě fialových desek cítila hluboké zklamání. Dojem, že jsem se stala obětí marketingu, mi příliš nepřidal. První díl mohu shrnout jedním známým příslovím – mnoho povyku pro nic. Paul Hoffman své dílo propůjčil médiím a to mu velmi uškodilo. Přesto druhý díl očekávám s určitou mírou napětí a nenechám si jej ujít. Možná také proto, že věřím, že dvojka bude na vyšší úrovni a já budu mile překvapena. Zvěsti jsou však nelítostné. Přestože je prostřední část slibovaná na prosinec letošního roku (zatím bez jakékoli upoutávky), závěrečný díl by měl vyjít až dvanáctý měsíc toho příštího. Oficiální názvy ještě nejsou známy, ale už teď panuje obava, že takovéto předlouhé čekání čtenáře uvede v zapomnění.