Luciano De Crescenzo vypráví příběh o Trójské válce a nejkrásnější ženě světa

Recenze

Vytvořeno 6. 5. 2010 2:00

Autor: Hana Veselá

Po Příbězích lstivého Odyssea pro dnešní čtenáře vydalo nakladatelství Dokořán další z titulů současného italského spisovatele Luciana De Crescenza Heleno, Heleno, má lásko, který vychází opět z námětu jednoho Homérova slavného eposu, tentokrát Illiady. V nakladatelství je to tak v řadě už pátá vydaná kniha tohoto autora. Román o boji, zlobě, pomstě, ale také o lásce. A vy můžete jen hádat, kolika mužům dokázala slavná Helena zamotat hlavu.

Luciano De Crescenzo se po převyprávění slavného desetiletého putování válečného Odyssea pustil do převyprávění druhého Homérova eposu. Stejně jako Homérův epos i tento novodobý román zastihuje události posledního roku boje mezi Trójany a Řeky. De Crescenzo samozřejmě zachovává zároveň homérovskou tradici. Často se k Homérovi obrací a odvolává se na něj, nebo z něj cituje určitou pasáž. Zároveň však ono staré a všeobecně známé podává svým novým a nevšedním způsobem.

Hraje si s mýty, vypráví je, ale zároveň domýšlí to, jak by se to doopravdy mohlo odehrát nikoli ve světě hrdinů, ale ve světě obyčejných lidí. Charakteristika hlavních postav je založena právě na těchto samých předpokladech a odkrývá obyčejné lidské slabosti, lži, ignoranci a vypočítavost u jinak v naší mysli dokonalých hrdinů. A jak je to s bohy? Skoro to vypadá, že jsou na tom ještě hůř.

Co bychom však autorovi mohli rozhodně vytknout, je jeho přehánění a časté sklouzávání až k vulgárnosti. Pak také zabíhání do klišé a červené knihovny, která se moc s válkou neslučuje. Pokud se takto přibližuje dnešnímu současnému čtenáři, dostaneme pocit nostalgie a nepochopení pro tento povrchní svět, kde autor, aby zaujal dostatek čtenářů, nesmí ve své knize zapomenout na kýč. Celkově se tak kniha čte lehce a snadno a nemůžeme jí zapřít její pozitivum pro čtenáře, který se tak poučí o mytologickém světě starověké řecké civilizace.

Příběh začíná plavbou a připlutím teprve šestnáctiletého kluka Leonta k Tróji, kde se už nespočet let odehrávala bitva kvůli té nejkrásnější ženě, Heleně. Jeho cílem není ani tolik bojovat, protože je natolik mladý a není v boji dostatečně vycvičen, aby mohl vůbec sám přežít jeden jediný den. Připlouvá k Tróji, aby našel svého snad mrtvého, snad ztraceného otce Neopula. Postupně se setkáváme s největšími hrdiny na obou stranách, Odysseem, Achilleem, Menelaem, Patroklem a dalšími, s historií celého sporu, také s bohy, kteří se přidali buď na tu nebo na onu stranu. Samozřejmě také s Helenou a Paridem, o kterých se dovídáme, že se vlastně nesnášeli a nebýt Afroditiných kouzel, dávno by už spolu ani nebyli. De Crescenzo samozřejmě neopomněl ani nejznámější scénu s dřevěným koněm a vypálením Tróje. I mladý Leontes potká překrásnou dívku Hekto, zamiluje se a myslí si, že snad to byla Helena a nebo že to byl jenom záhadný přízrak, jak ho varovali. A najde nakonec svého otce nebo ne? Tak na všechny tyhle otázky vám odpoví až tento mytologický román.

Ukázka:

Na řeckých bozích se mi líbí, mohu-li to tak říct, tahle jejich „pozemskost“. Nejenže nejsou všemocní a vševědoucí jako božstva jiných náboženství, ale trpí, užívají si, křičí a zlobí se, jako by se účastnili domovní schůze. V jistém smyslu se bohové klasické mytologie příliš neliší od světců z mého dětství, k nimiž jsem se obvykle obracel, když jsem žil v Neapoli. Svatý Januarius, který má v den zázraku zpoždění, a věřící mu proto spílají, anebo svatý Antonín, bijící svatého Januaria jen za to, že si spletl den zázraku, jsou v jistém smyslu přímými potomky Homérových bohů – jsou prchliví, ale také přívětiví, mocní, ale i lidští. (str. 77–78)

Knihu Heleno, Heleno, má lásko vydalo nakladatelství Dokořán