Láska ve smutné době

Recenze

Vytvořeno 11. 7. 2011 2:00

Autor: Hana Moualla

„Za nějakou chvíli se dokonce celá svlékla, ale neobešlo se to bez demonstrativního třasu, který měl být ukázkou toho, jak sex mění tělesnou teplotu. To ho povzbudilo natolik, že přeběhl pokoj a začal lovit v zásuvce pomačkané černé francouzské nylonové kalhotky. Obvykle obrátí oči v sloup nad nevkusnou pošetilostí mužů, a když má štěstí, někdy si je i natáhne (…). Přes všechny manévry v tom přeci jen musela být alespoň trocha vzájemné rozkoše, protože druhý den ráno se k němu tiskla a chtěla, aby ji líbal.“

Záměrně jsem začala úryvkem z knihy Láska ve smutné době (Dokořán, 2009). Hanif Kureishi sype sůl do bolavých ran, které se jmenují manželská láska, multikulturní společnost a lidské hodnoty. Soubor deseti povídek může být výsledkem jeho pozorování, stejně jako vlastní zkušenosti. V předchozích článcích (viz přehled mých článků) se dozvíte o jeho tvorbě více. Autor si libuje v jakési bizarní bolesti, kterou způsobuje život a všechny jeho fáze. Vypadá to, že by nejraději zakonzervoval čas a žil jen v první etapě čehokoliv – lásky, nadšení. Proč?

Střety lidí, střety kultur, jsou pro něj zřejmě zklamáním. Povídky Můj syn fanatik nebo My přece nejsme židi mluví za vše. Paradoxy „dobrých“ rozhodnutí nutí lidi v těchto povídkách k postojům, které jim přinášejí neklid a hořkost. V první se tatínek diví synově náklonnosti k „pravé víře“. Vždyť udělal vše proto, aby syn začal žít v nové zemi pohodlně a bezpečně. Syn otce nejprve „trpí“ a později jím opovrhuje. V druhé povídce se manželka cizince dočkává ústrků ve veřejné dopravě a snaží se svoje pocity hnusu odvracet tím, že vše zamlouvá a vidí jen manželovu budoucnost (spisovatel ale z něj asi nikdy nebude, je průměrný). Výkřik „my přece nejsme židi“ je voláním o pomoc a patolízalstvím současně. Tato paní v obraně svého syna před šikanujícími používá zcela špatné měřítko. Nelituje, že si vzala cizince, přesto je znát, že její chuť do života je velmi nízká – byt s polovinou příbuzenstva, manželovy ideály, které rodinu neživí, jak by měly, její neschopnost čelit možnosti návratu rodiny do země původu jejího muže…

I další povídky zachycují různé fáze a podoby milostných vztahů. Stále nechápu, zda autor jen pozoruje, nebo zcela nepokrytě sdílí svoje pocity. Je v tom cítit hořkost, zklamání, touha po nekonečném zamilování, neschopnost čelit realitě. Touha muže užívat plnými doušky a nevracet nic z „investovaných“ citů nazpět, když láska okorá, narodí se dítě nebo se zkrátka trošku „unaví“ starostmi?

Jeho hrdiny jsou běžní chybující lidé, stejně jako některé extrémní figurky. Netroufám si ale říct, že neexistují, možná je jen nepoznávám na ulicích: fetující zklamané umělce (a nastávající otce/nevěrníky souběžně), ženy, které jdou za fet s kýmkoliv a vlastní pouze jedny černé šaty s kloboukem. Vlastně si po dočtení blahopřeji. Jednak, že jsem nedostala depresi jako minule, když jsem četla jeho Intimitu, a také, že můžu být vděčná, za tu „nudu v Istanbulu“, se kterou každý den válčím. Oproti Kureishiho hrdinům žiji zcela (pod)průměrný citový život. A jsem ráda. Jako nejděsivější povídku, považuji jeho Mouchy. Proč mají Mouchy mouchy? Motiv much zastupuje onu nechtěnou realitu. Zápach vyprchané lásky autor převádí do podoby „naftalínových kuliček a zářících tyčí“. Hrdina se zbavuje svého stereotypu tím, že souloží se sousedkou, aby v zápětí konstatoval, že nevěra je také stereotypní.

Pro milovníky „hnědé“ tematiky je zde Příběh o lejně. Obdoba historky, kterou jste už možná slyšeli v některém ze zábavných televizních pořadů. Nápadník jde u obědu, kdy je představován rodině dívky, na toaletu, během ne příliš složitého uvažování nad vztahem (on čtyřicátník, ona lolitka), řeší, kam s ním… nepotopitelným plavcem. Tahle povídka mne oproti ostatním alespoň trošku pobavila.

Kniha je zajímavou sondou do lidských životů – do vztahů. Doporučuji čtenářům, kteří už mají realistická očekávání od svých partnerů. Nehodí se pro věčné hledače lásky, pravdy a krásy. Je to velmi zdrcující čtení, které připravuje o iluze. A jelikož se autor narodil o pád desítek let dříve než já, my, vy, musíme si ponechat prostor, abychom čelili svým životům s mírou poznání, která je relevantní našemu věku. Pokud bych se ztotožnila s autorem, mohla bych žít dalších 40 let v nepřetržité frustraci a děsu. Kdo chce být milován, musí totiž nejprve milovat. Snad Hanif Kureishi miluje…

Knihu Láska ve smutné době vydalo nakladatelství Dokořán