Je lépe žít svůj sen, než snít svůj život

Recenze

Vytvořeno 25. 7. 2011 12:42

Autor: Jana Semelková

O to se hlavní hrdinka nového románu Lubomíra Müllera snaží ze všeho nejvíc. Naplnit svůj sen o šťastném životě. Jenže okolí ne vždycky spolupracuje a ne vždy bývá srozuměno s její snahou. S touto pětačtyřicetiletou ženou se setkáváme v okamžiku, kdy se rozhodla dobrovolně odejít z tohoto světa. Sedí na podlaze ve své ložnici, opírá se o postel s kovovým čelem, připravuje si vražedný koktejl z mnoha hypnotik a antidepresiv a s lahví koňaku po ruce a vzpomíná…

Co dohnalo ctižádostivou ženu, aby se ocitla na okraji propasti? Proč už nechce dál žít a trpět? A trpí vůbec, či si jen své neštěstí namlouvá? Čím se tak provinila, že se rozhodla k tak krutému trestu? To jsou otázky, které nám vytanou na mysli hned v úvodu. Postupně se Sárou budeme vzpomínat, začteme se do jejího terapeutického deníku, v němž mnohé ze vzpomínek vysvětlí z jiného pohledu. Ale především s ní projdeme dvě hodiny mučivých příprav ke kroku rozhodnému. Lze ji snad ještě zachránit? Najde se někdo z jejích blízkých, kdo pochopí její žal a naplní její touhu po lásce?

Otázky, otázky, otázky. Ostatně ty si hlavní hrdinka klade neustále dokola. Vyrůstala s pocitem nechtěného dítěte, proto se okamžitě přivinula ke každému, kdo ji „pohladil“. Jejím „sluníčkem“ byla babička, ta jediná ji dokázala otevřít náruč i srdce. Snad díky této až „zvrhlé přítulnosti“ ji ve třinácti letech znásilnil spolužák na chlapeckých záchodcích ve škole. Své ponížení nikomu nevyzradila, svou bolest si nesla v sobě a umanula si, že bude ve všem nejlepší. Úplně ve všem! V sedmnácti se upnula ke svému budoucímu muži Jobkovi, brzy se vdala, brzy porodila syny, ale nevzdala se studia – dokázala odmaturovat, vystudovat dvě vysoké školy i se postarat o domácnost. Stále však hledala něhu, které nebyl její muž schopen. Nebyl tak vychován a Sára mu o své touze nikdy neřekla. Sára vlastně neustále bojovala sama se sebou – se svou přebujelou ctižádostí, neukojenou vášní, snahou po dokonalosti. Pak potkala Vítka…

Jak příběh smutné Sáry dopadne, vám nevyzradím. Jde o skutečně hlubokou sondu do nitra každé z nás. Určitě se v mnohých krocích hlavní hrdinky poznáte. Skutečně se mi to při čtení stalo nejednou. Udiveně budete číst řádky a marně přemýšlet, kde se to či ono autor dozvěděl. Lubomír Müller ve Světle mé samoty odhalil totiž každou z nás, je opravdovým čtenářem ženských duší. Ale nemyslím si, že tento román by měly číst jen ženy. I mužům totiž dokáže otevřít oči.

Začtěme se do několika vět, kterými svůj román Lubomír Müller uvádí:

Sára Wittensbergová, Vít, Jobko, Bojda, Milda, Richard, Michaela, Kristýna a všichni ostatní jsou výplody mé představivosti a jejich příběh nemá se skutečností nic společného až na to, že je pravdivý ve své podstatě. Budu rád, když se kdokoliv ze čtenářů v něm pozná. Popravdě řečeno mě to ale příliš těšit nebude, protože takový život, o jakém v knize vyprávím, čtenářům nepřeji. Snad ale některé myšlenky o hledání a nalezení štěstí, které jsem do románu vložil, přemýšlivému čtenáři pomohou jít životem mnohem lehčeji a s opravdovým potěšením.

Autorova slova stoprocentně stvrzuji. Román jsem přečetla s chutí, i když ne rychle a hltavě, jak se mi často stává. Nutí totiž k zamyšlení, nejen nad osudy hrdinky… Mám k němu jen malou výtku – v druhé třetině knížky se objevuje e-mailová korespondence Sáry s přítelem Vítkem. Tyto pasáže mi připadaly zdlouhavé, až moralistické. Ale to je skutečně jediná vada na celém příběhu, který mohu bez uzardění nazvat psychologickým románem. Dámy, neváhejte a přečtěte si tuto skvělou sondu do nitra ženy – a půjčte ji pánům, ať se o nás dozví víc!