Melancholie trpké radosti

Recenze

Vytvořeno 2. 8. 2011 2:00

Autor: Petr Měrka

Kurt Vonnegut jr. by se dal bez nadsázky charakterizovat jako Woody Allen literatury. Pro jeho tvorbu je příznačný všeobjímající smutek v náručí humanistického pojetí světa. Samozřejmě nechybí humor s nádechem trpké melancholie a kritický pohled na člověka a jeho ve značné míře devastující snahy, a to jak na úrovni lidské koexistence, tak i té týkající se především přístupu k přírodě.

Bez ní totiž nebude nic než vyprahlá a nehostinná poušť. My však vidíme pouze krátkodobý užitek a z něho plynoucí zisk. Mamon nás pohání bičíkem konzumu a marnivá touha po nepřetržitém ekonomickém růstu nás činí otupělými ke skutečným a trvalým hodnotám. Nutí nás k překotnému spěchu, jenž způsobuje zdraví škodlivý stres. Avšak hlavně nám tento neblahý rytmus hektického bytí jednou přivodí dojem, že celý náš výskyt vezdejší, jemuž vévodí přehlíživá povrchnost, prakticky protekl mezi prsty.

Budeme ležet na smrtelné posteli, blouznit senilitou a ve světlé chvilce nám na mysl připadne tady toto strohé konstatování: Všechno to uběhlo tak rychle.

Lapidárně a zdánlivě na hlavu shrnuto: Naše budoucnost se odehrála už včera. Jediné, co doopravdy přetrvává, je přítomný okamžik. Ale ten je nám vesměs, pro výše zmíněné nešvary technologicky vyspělé civilizace v nemilosrdném područí kapitálu, nedostupný. Nemáme prostě na to kdy vyhradit si pro něj tolik potřebný volný čas. Už se neumíme zastavit a vnímat svět takový, jaký doopravdy je. Místo toho se obelháváme všemožnými pomíjivými přeludy a zapomínáme na to hlavní – žít.

Ale nejen o tom píše Kurt Vonnegut jr., velmistr v oboru, jejž nazýváme beletrie. Jeho sbírka posmrtně sebraných povídek Vyletí ptáček nám ho však představuje v poměrně odlišné poloze, než na jakou jsou u něj jeho věrní čtenáři zvyklí. Ale správně bych měl napsat v odlišných polohách.

Každý z textů má totiž nejen svoji identickou poetiku, ale i žánrové rozpětí. Potkáme se zde se sci-fi, hororem, groteskou, téměř až drsnou literaturou noirového typu, satirou či sociálně angažovanou prózou. Je pouze velká škoda, že u jednotlivých povídek chybí datace jejich vzniku, neb ani pro jednu z nich není příznačný styl, jenž uplatnil především ve svých vrcholných románech. Za zmínku určitě stojí Kolíbka, Kriminálník, Jatka č. 5 či jeho věhlasná Snídaně šampiónů. Přesto lze u všech obsažených textů konstatovat, že je psal vyzrálý autor, který však měl svoji skutečnou tvůrčí polohu teprve objevit.

Za ústřední motiv všech povídek by se dalo chápat postupné a nekompromisní odhalování bídného lidského nitra, v němž nevězí rozhodně nic lichotivého. A upozorňuje též na svět, v němž vládne bezcitný systém, pro nějž je typické, že zlo zvítězí vždy nad dobrem. Ale tak rezolutní Vonnegut není. Ač ho přemáhá značná míra skepse, i přesto téměř vždy poskytuje člověku jistou naději v nápravu a štěstí.
A přesně o tom tato sbírka povídek je. O naději a o tom lepším v nás.

„Poslouchejte, pomůžu vám utřídit myšlenky,“ chopil se toho. Měl hluboký hlas a nos jako zoban. Oblečený byl v černém mohérovém obleku s úzkou černou kravatou. Jeho tenké červené rty vypadaly obscénně. „Vidíte vzteky rudě, a tak svou situaci nedokážete správně posoudit,“ poznamenal. „Právě teď by se vám hodily klidné, promyšlené rady nějakého poradce přes vraždy, který by pro vás celou záležitost naplánoval a ušetřil vás toho, že skončíte na elektrickém křesle.“
(Vonnegut, jr. K.: Vyletí ptáček. Argo: Praha, 2011, s. 162.)

Knihu Vyletí ptáček vydalo nakladatelství Argo