Claudio Magris jde hlavou proti zdi

Recenze

Vytvořeno 10. 8. 2011 2:00

Autor: Hana Masaříková

Co mají společného jména Jan Jansen, Flavio Tiboldi, Jorgen Jorgensen, Salvatore Cippico a John Johnson? Kohosi, kdo při svém přijetí na psychiatrickou kliniku v Terstu promlouvá v rámci terapie ke svému lékaři a my se prostřednictvím jeho monologů seznamujeme s několika příběhy a osudy najednou, které mají společného vypravěče. Ten jejich prostřednictvím oživuje postavy historicky doložitelné i dávno zapomenuté, díky kterým se dozvídáme příběh plný bolesti a zklamání, ale zároveň také touhy po víře a po naději.

Italský vědec, germanista, esejista a prozaik Claudio Magris ve svém románu Poslepu předkládá čtenářům životní osudy muže, který je sice uvláčen historickými událostmi minulého století a kterého ubily pokusy o realizaci revoluce za svobodu lidí, ale jenž se své myšlenky nevzdává. Člověk, jehož zcela pohltila myšlenka revoluce a který bojuje za lidskou svobodu, prošel všemi místy, která ji nějakým způsobem omezují. Prošel peklem koncentračního tábora Dachau a byl odsouzen k nuceným pracím v jugoslavském gulagu, kde musel holýma rukama těžit písek z ledového moře. Několik let strávil na dlouhých plavbách po moři, na nichž viděl vypleněné domorodé vesnice a zažil trestání ranami bičem za každou maličkost. Magris na čtenáře „hrne“ nejen bolest z mnohého ublížení, ale zároveň pocit marnosti se snahy prosadit svou ideu svobody. Vypravěč bojuje ve jménu dobra, které ho zároveň ubíjí a ničí. Nepřítel tu není pojmenován, protože nikomu není možné věřit a i soudruzi z komunistické strany mohou lehce zradit vlastního člověka. Postava podléhá pocitu zmarnění, ale sama nedospívá k žádnému způsobu vykoupení nebo řešení. Zlo je spojením lži s krutostí a dějiny se jeví jako zvláštní lidská podoba všeobecného násilí.

Román je meditací o povaze zla, které je pouze záležitostí lidí. Námětem není ale jen násilí nebo útlak konané ve jménu velkých ideálů, ale také jakási cesta do neznáma. Knihou se prolíná mýtus o zlatém rounu, za jehož vidinou se vydali neohrožení argonauti. I sám hrdina se stylizuje do jednoho z bájných mořeplavců v touze vybudovat lepší svět, jít za svou myšlenkou dobra a svobody a udělat to tak, aby řešení bylo přijatelné pro všechny.

Románem se prolíná leitmotiv moře, které je bráno jako živel zneužitý krutostí lidí. Moře neodmyslitelně patří do života hlavního hrdiny, který na něm stráví několik let na svých různých plavbách a který je v jugoslávském gulagu nucen z něho těžit písek. Dalším spojujícím bodem je motiv ženy, která se jeví jako vzdálená vzpomínka, ale k níž se myšlenky hrdiny stále upínají. Ať už jde o potřebu fyzické lásky nebo o dřevěnou sochu ženské postavy na přídi lodi, která vidí to, co žádný námořník nesmí nikdy spatřit, ve všech různých vtěleních jde vlastně o jedinou ženu – o jeho životní lásku Marii, která ho v různých podobách provází celým životem.

Claudio Magris bývá často srovnáván s Umbertem Ecem. Stejně jako italský představitel avantgardy a postmoderny se Magris nebojí experimentovat s žánrem a obrací se ke kořenům středoevropské kultury a tradice.

Román Poslepu bývá nazýván románem jednadvacátého století, který přináší do prozaické tvorby nový rozměr. Jeho velkým tématem je zhroucení iluzí a ideálů, a to především těch politických. Sám autor říká, že je to román o životě, jehož nedílnou součástí je i politika.
Můj dojem z prvních stránek knihy byl zmatek a nepřehlednost, které mě zpočátku od čtení odrazovaly. Matoucí kompozice románu v mnohém připomíná tradici experimentálního románu či antirománu. Pokud ale vytrváte a dáte knize šanci, určitě nebudete litovat. Ono „rozbité“ uspořádání románu je potřebné, protože nás nutí přivyknout zvláštnímu způsobu vyprávění, udělat si rámcovou představu děje a rozeznat hlavní postavy, do kterých se vypravěč stylizuje. V okamžiku, kdy přistoupíte na volnější hranice, si dílo naplno užijete.

Ukázka (str. 31):
Když člověk mluví a všechno se mu vybavuje, vzpomínky, hrůzy, strach, zatuchlost vězení, pálení žáhy, namlouvá si, že ta slova jsou něco jiného než jizvy, které cítí na tváři, než temný tepot těla, které chřadne a o jehož chátrání vypovídají, než tiché katastrofy, k nimž dochází v buňkách a mezi krvinkami, každodenní hektakomby nervových buněk, stejná hrůza jako v lágru a v gulagu, o níž mluví ten, kdo přežil Leviatany, kteří ho semleli, cévy praskají a vytvářejí malé namodralé podkožní skvrnky, mnohem menší a pomíjivější, než jaké způsobovali biřici v koncentrácích, z nichž jsme se vrátili nebo nevrátili, připraveni obětovat se pro budoucnost, pro život, který není, který jsme měli a mohli mít za všechny ty miliardy let mezi velkým třeskem a konečným zhroucením nejen revoluce, ale úplně všeho.

Ukázka (str. 112):
Žít znamená věřit; to na víře stojí život, o tom ale vy nemůžete mít ponětí; vy jste žili tady uvnitř, v nicotě, a netušíte, že víra hory přenáší, to bych prosil, že je přenáší. Když nevěříš v lásku, nejsi ani schopen se milovat. Já to vím. Už dávno jsem se nemiloval a nemám na to už ani chuť a nevěřím, že je to léty – kolika vlastně? – nebo těmi vašimi prášky; když člověk miluje, nic ho nezastaví, a když nemiluje, nic ho nevzkřísí. Je to moje vina, moje zrada; kdo už nemiluje a ani se mu po milování nestýská, je odpadlík. Správně ho tady držíte zavřeného. I kdybyste ho nechali na svobodě, nevěděl by, co si počít se světem, se životem, s barvami, s večerním světlem; eunuch si v harému neví rady. Ani revoluce už neexistuje, nikdy neexistovala, od té doby, co na ni nevěříme.

Knihu Poslepu vydalo nakladatelství Mladá fronta