Vymítání ďábla ukrajinskou viagrou

Recenze

Vytvořeno 29. 8. 2011 2:00

Autor: Petr Měrka

Ve sbírce povídek Vezmi černou slepici se nám její autor polské národnosti Andrzej Pilipiuk představuje opět ve víc než skvělé formě. Jeho inteligentní humor působí coby balzám na duši, která je nucena skomírat ve všední každodennosti ne právě dobrého světa, jemuž dominují zloději a psychopati.

Každý den nás o tom přesvědčují média. Za všeobecný zmar a rozklad mohou především politici, kteří ve jménu nadnárodních koncernů za nemalou úplatu deformují jistoty sociálního státu. Peníze se staly modlou či přímo alfou a omegou lidské existence. Klaníme se jim a uctíváme je. Bez nich jsme nic. Nebude trvat dlouho a nastane doba, kdy místo podpory v nezaměstnanosti skončí dotyčný nuceně v pracovním táboře, kde ho budou hlídat bývalí policisté tak, jako to plánují v Maďarsku. Odměnou za dřinu jim budiž plesnivý chléb s miskou toxické břečky a k zapití jim poslouží kyselá dešťová voda. To vše ve jménu rozpočtové odpovědnosti a tudíž radostnějších zítřků, podobně jako tomu bylo za Stalina s Hitlerem.

To, kam směřuje soudobé světové dění, by se dalo označit za éru totality kapitálu, kdy se z člověka stala pouhá položka. Bezvýznamná cifra. Snadno postradatelná entita.
Být chudý je neodpustitelný hřích, který si zaslouží spravedlivý trest.

Ústřední figurou knihy je exorcista amatér Jakub Vandrovec. Notorický alkoholik, jemuž táhne k devadesátce, a on si i přesto zachovává vitalitu jako mladík. Ba co víc, je ztělesněním supermana pocházejícího z prostého lidu, jenž si bohatě vystačí se selským rozumem a blíže neurčitou mírou zasvěcení do okultních nauk, jež sahají svými kořeny až někam do starověkého Egypta.

Svým pojetím se jedná o parodii čtenáři tolik oblíbených žánrů, jakými sci-fi a fantasy bezesporu jsou. Pilipiuk je stmelil ve zvláštní hybridní celek, který zasadil do zcela reálného prostředí, jehož ústřední protagonista – ve své podstatě též démonická persóna – zachraňuje od jedné kocoviny ke druhé svět. Loví upíry, vymítá z posedlých ďábla, ustavičně se věnuje nezákonnému pálení životu nebezpečných lihovin, uniká z vězení, pendluje v paralelních vesmírech, své spory řeší za asistence ručního granátu, kalašnikova nebo bodáku a de facto pro něj neexistuje nic, co by bylo nemožné.
Schopnosti, jimiž oplývá, a vskutku vysoký věk pak vytvářejí nápaditý kontrast dokreslující charakter Kuby Vandrovce i atmosféru jednotlivých příběhů, jimž prospívá, když jsou delší spíš než kratší.

V žádném ohledu se však nejedná o povrchní literaturu, ačkoli pseudointelektuální pokrytci by ji snadno mohli přiřknout brakovitost. Pilipiuk jako vystudovaný archeolog vkládá do svých textů nemalou míru erudice, jež se dotýká historických faktů, a kromě vydatných salv smíchu vás též obeznámí s leckterou dávno minulou událostí či faktem, jenž není ve všeobecné známosti.

Jistě není náhodou, že všechny knihy, jejichž středobodem je Jakub Vandrovec a jeho nejbližší přátelé, se staly bestsellery. Pilipiukovi se podařilo vytvořit veskrze návykovou beletrii, která vám uhrane svojí nezaměnitelnou poetikou a okouzlující, téměř až dětskou bezprostředností.

Opravdu jí nelze odolat.

Byla jednou jedna vesnice. Její jméno nemá zvláštní význam, mohlo se to totiž stát kdekoli, ale stalo se to právě ve Vojslavicích. Vesnice není velká, ale poměrně zalidněná. A kde jsou lidé, jsou i problémy. Samozřejmě každý má svůj. Fiško má na zahradě zakopaného zetě, Hrynievič ve stodole zakopaného staršího bratra (jedná se o dědictví po otci, který sice leží na hřbitově, ale zato s takovou koncentrací arseniku v těle, že ho odmítají žrát i červi). Bilyj má na zahradě zakopanou bednu peněz po pradědečkovi, kterou mimochodem neúspěšně hledají už tři generace.
(Pilipiuk A. Vezmi černou slepici. Přel. P. Weigel. Laser-Books: Plzeň, 2011, s 17.)

Knihu Vezmi černou slepici vydalo nakladatelství Laser-Books