Melancholie věčného návratu

Recenze

Vytvořeno 21. 10. 2010 2:00

Autor: Petr Měrka

Vybavil si onu scénu a otřásl se. Kwllova Ruka vymačkává život z ječícího a zmítajícího se Hanafaxe, který Corumovi v ničem ani trochu neublížil. Hukot plamenů. Mrtvoly. Slepá královna Ooresé se svou netečnou tváří. Kopec. Dým. A na kopci postava, která se na něj upřeně dívá. Postava zastřená náhlým chuchvalcem kouře. (Moorcock, M. Král mečů. Přel. S. Plášil. Laser-Books: Plzeň, 2010, s. 25)

Král mečů od Michaela Moorcocka (*1939), britského spisovatele, je poslední z trilogie, které předcházejí tituly Kníže mečů a Královna mečů. Pro Moorcocka, coby autora fantasy, jsou vzájemně provázané epopeje příznačné a takřka všechny se sbíhají v postavě Věčného bojovníka, což je také název jedné z jeho slavných knih tvořené několika celky.

Moorcock píše velmi jednoduchým jazykem, pro nějž je typická melancholičnost obestřená tragikou, která se ponejvíce váže k osobě válečníka. Ten se v různých reinkarnacích navrací do polohy hrdiny, který proti své vůli, na straně dobra, bojuje proti zlu. V této trilogii jsou ony 2 bipolární faktory zastoupeny Zákonem a Chaosem, hlavní zápletka tedy stojí na klasickém principu jejich vzájemného konfliktu.

Moorcockův styl má neobvyklou poetiku připomínající somnabulní stav mysli. Při četbě, kdy se brodíte krví až po kolena, vám na mysli paradoxně vytane velmi barevná a v slunečním jasu utopená krajina jakoby z pohádky. A i pohádkový motiv samotný je do jisté míry přítomen.

Moorcock se čte snadno a rychle. Což je na jednu stranu klad, ale ten se lehce přerodí ve svůj vlastní zápor. Totéž se dá říct i o jeho knihách. Dobro se mísí se zlem a naopak. Moorcock rozehrává metafyziku multivesmíru plného bohů, čar a proměn časoprostoru. Zavádí nás do spousty dimenzí a jejich alternativních variací. A nad tím vším se vznáší tíživě trudnomyslná atmosféra. Věty jsou krátké a úsečné. Tím dodávají textu velmi osobitý rytmus. Někomu může přijít Moorcock svojí literaturou primitivní, ale pro něj skutečně platí, že v jednoduchosti spočívá krása. Může se mu vytknout nedostatečná nápaditost, ale Moorcock je zcela jistě originál. Je nutné si však uvědomit, že kniha jako taková obsahuje v sobě i hodnotu, která se v přeneseném slova smyslu ukrývá mezi řádky, a právě tuto až zenovou meditativnost jeho prózy bezesporu obsahují.

Zlo v celé sérii kolem Věčného bojovníka, a tedy i v případě trilogie věnované Vládcům mečů, je mnohem aktivnější než dobro a jeho síly se zdají být nepřemožitelné. Moorcock se dotýká svým pojetím podstaty vězící v otázce jeho obludného zdroje. Jako by lidé a jiné bytosti byli zlem posedlí ve smyslu Kainova znamení či dědičného hříchu. Zlo disponuje specifickou vnitřní logikou totální destrukce, v čemž jsou přirozeně zahrnuti i jeho pohunci, kteří i přesto v jeho jménu stále páchají ty nejhrůznější činy, jaké si lze jen představit, a někdy ani to ne.

Moorcockovy texty disponují dynamičností a rychlým spádem děje. Ten je až halucinační a na mysl nám přichází i přirovnání ke tripu po požití LSD. Protože právě takové doopravdy jeho prózy jsou. Daly by se označit přímo za psychedelické. Užívá archetypů a útočí na zavedené stereotypy. Možná náročnějšího čtenáře zcela neuspokojí, ale ani to nezmění nic na tom, že Michael Moorcock je velmi dobrý spisovatel s osobitým kouzlem.

Závěrem nás autor nabádá, abychom zavrhli falešné a titěrné bohy a nalezli to božské v nás samých. Míní tím to dobré, co v lidech je. Každý z nás totiž svádí svůj vlastní každodenní zápas dobra a zla po celou existenci. A svět takový, jak ho známe, se nezlepší, pokud s tím nezačneme sami u sebe.

Z moře výkalů vyrostlo množství obrovských zvířat, hnala se vzhůru, obracela své čtvercové rypáky k nebi a chrochtala, aby vzápětí opět zmizela pod hladinou.
Zjevila se bělorůžová pláň, na první pohled tvořená množstvím kamenů. Ale nebyly to kameny, pláň se celá skládala z mrtvol, všechny ležely úhledně vedle sebe, tváří dolů.
(Moorcock, M. Král mečů. Op. cit., s. 72 až 73)

Knihu Král mečů vydalo nakladatelství Laser-Books