Na počátku byla žena

Recenze

Vytvořeno 19. 7. 2010 2:00

Autor: Marta Šimečková

Doris Lessingová, držitelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2007, se proslavila díky své tvorbě v oblasti science-fiction. Její díla s jistou dávkou skepticismu pohlíží na společné soužití dvou různých pohlaví, která jsou natolik odlišná, avšak jedno bez druhého by podlehla vymření.

Nejinak je tomu v jejím románu Puklina, který je zatím pátou prózou Doris Lessingové, která byla přeložena do češtiny, a to v tomto případě Petrem Pálenským. Již způsob vyprávění je nezvyklý – celý příběh z dávných časů nám podává římský senátor, který chce převyprávět historii lidstva od jeho počátků. Prameny se mu stávají staré spisy i ústní vyprávění, která si předávají vybrané Pamětnice. Tak je naznačeno od prvních stran, že to, co bude následovat, může a nemusí být pravdou. Čtenář je znejistělý, zároveň po přečtení pár řádků touží dozvědět se více o tajemné Puklině a jejích strážkyních, které si samy říkají Pukliny.

Samotný příběh je natolik originální a šokující, že pobouří nejednoho čtenáře. Ano, hovořím o pobouřeném čtenáři, nikoliv čtenářce, neboť na rozdíl od tradičního biblického vyprávění nebyl na počátku pomyslný Adam, ale žena.

Naše prapředkyně si spokojeně hoví u své Pukliny, kterou pokládají za celý svět. Občas si zaplavou v moři, nachytají ryby nebo posbírají chaluhy, kterými se živí. A to je celý jejich život až do chvíle, kdy se narodí první Zrůda (také nazývaná Malík). Již podle popisu poznáte, o koho se jedná – tato ohava totiž vypadá jako žena až na neforemný výrůstek, který má mezi nohama...

Mohu vás ujistit, že ve vás kniha zanechá řadu emocí – ať kladných či záporných. Sama obdivuji autorku, že se pustila do nelehkého úkolu, kterým vytvoření nové historie rozhodně je. A o to více je tento úkol nelehký, neboť žijeme v době, kdy velké příběhy vyšly z módy a místo toho dáváme přednost řadě menších příběhů, které nám snad dají možnost pochopit náš svět.

Autorka samozřejmě počítala s pohoršením a nesouhlasem mužů, avšak na svou obhajobu odkazuje na jistý moderní vědecký článek, podle nějž byl původní lidský rod ženský a muži se objevili až později. Opět se však nabízí otázka, zda tato zmínka o vědeckém článku na úvodu knihy není jen románovou hrou. Přemítání nad touto otázkou, která vyvstala po přečtení zmiňovaného článku, pak dalo vzniknout knize, kterou samozřejmě uvítají feministky toužící mužům dokázat, že jsou jim rovny, ne-li nadřazeny. Nemyslím si, že by Doris Lessingová patřila k oněm zarputilý feministkám, které se někdy uchylují k pseudovýrokům, které by co nejvíce očernily muže jako něco špatného, nepřirozeného či zvráceného. Její román je totiž fikcí, která se nesnaží nahradit vědecké práce odhalující prapůvod lidstva; spíše chce naznačit další cestu k pochopení toho, jak vlastně funguje naše společnost.

Lessingové bývá v tomto románu vyčítán strohý styl blížící se svou věcností stylu publicistickému a odbornému. Samotná příběhovost se vytrácí, důležitější je vykreslit do detailů myšlení a chování mužů a žen obecně. Na rozdíl od klasických mýtů není ten její příběhem postav-definic, ale téměř studií či analýzou lidského rodu. Odlišnost od jiných románů však podle mě není na škodu, neboť ona jinakost dodá celému procesu čtení zvláštní „příchuť“. Nechte si tedy vychutnat jedinečný čtenářský zážitek cestou do světa Puklin, pramatek všeho lidstva...

Ukázka:

Žily v jakési věčné přítomnosti. Jak dlouho? Nač klást takové otázky. Když se narodila první „Zrůda“, byla považována pouze za jedno ze znetvořených dětí, které z času na čas přišly na svět. Poté se však narodila další „Zrůda“ s úplně stejnými odpornými výrůstky. Byly odkládány na Skálu smrti, nikoli házeny do moře jako potrava pro ryby, snad z pověrčivosti, že v moři by se Zrůdy mohly množit a třeba pak vylézat zpět na břeh. Lze však vůbec hovořit o nějaké „pověrčivosti“ u tvorů, kteří nežili v realitě, již bychom si dokázali připustit?
(Lessingová, D. Puklina. Přel. P. Pálenský. Brno: Jota, 2008, s. 33.)

Román Puklina vydalo nakladatelství Jota