Rembrandtovo tajemství odhaleno jedním dechem

Recenze

Vytvořeno 18. 9. 2011 2:00

Autor: Alena Oudová

Co to znamená přečíst knihu jedním dechem? Až dosud to pro mě znamenalo jeden den, maximálně víkend s přestávkami. Tuto hranici jsem posunula až s knihou Rembrandtovo tajemství od Alex Connorové. V případě této knihy nabylo „jedním dechem“ rozměru jedné noci, kdy jsem s nevinným úmyslem „rozečíst“ knihu a jít spát usedla v devět večer do křesla ke knihovně a zvedla se z něj až v půl osmé ráno a druhý den si musela vzít půl dne dovolené. Nešlo to jinak!

Connorová je autorkou několika historických románů, nyní však přichází prvně s kriminálním thrillerem, i když to na knize není vůbec znát. Jako by se v této oblasti napětí, až to drásá nervy, pohybovala po celou svou kariéru úspěšné spisovatelky.

Co se stane, když se obyčejný smrtelník pokusí dotknout života a tvorby slavného malíře? Co se stane, když obyčejný smrtelník přijde s domněnkou, že všemi milovaný a obdivovaný velikán uměleckého světa nebyl ve skutečnosti tím, za koho se vydával, že měl i svoji odvrácenou tvář a temné tajemství? Na člověka, který by se odvážil jen pomyslet, čeká smrt.

Příběh zavádí čtenáře do prostředí londýnských galerií, do světa umění, který se jeví jako svět sám pro sebe, zcela uzavřený, s vlastními pravidly hry, vlastními nástrahami, vlastním řádem. Člověk zvenčí nikdy nemůže pochopit ani docenit umění. Trh s uměním se však potýká s potížemi, sběratelé se stahují a kupují se jen velká jména. V době, kdy má jít do dražby v New Yorku hned dvojice obrazů od Rembrandta, se objevuje spekulace o jejich pravosti. Za tuto spekulaci, ať už je pravdivá nebo ne, platí lidé svými životy. Po stopě sadistického vraha se vydává Marshall Zeigler, jehož zavražděný otec mu zanechal dědictví, o které ani nikdy nestál, dopisy, která psala nešťastná žena. Dopisy, v nichž odhalovala krutou pravdu o jednom z nejslavnějších malířů své doby. Marshall nikdy nestál o svět umění, nerozuměl mu a stranil se mu. Osud nebo snad nešťastná náhoda ho však dovedly do situace, kdy nemá na vybranou.

Sklon Owenovy hlavy napovídal, že už je mrtvý, ale Marshall na něj stále mluvil, drmolivě ho uklidňoval, zatímco se snažil uvolnit otci ruce. Když se mu nepodařilo rozvázat pouta, poodstoupil a nekontrolovaně se třásl, při tom se poohlížel po něčem, čím by mohl provaz přeříznout. Cítil, jak se mu krev lepí na boty a chladný vzduch proniká otevřeným oknem, ale nemohl odtrhnout oči z tátovy mrtvoly. Zavraždili mu otce. Něžně se dotkl Owenovy tváře, potom si sundal bundu a zakryl jí tátovu hlavu. Když to však udělal, tělo se sesunulo, a jak se zhouplo na přivázaných zápěstích, otočilo se tváří k Marshallovi. (Connorová, Alex. Rembrandtovo tajemství. Brno: Jota, 2011, s. 61.)

Kniha je skutečným skvostem mezi kriminálními thrillery. Svým stylem dokáže Connorová lapit čtenáře do pasti knižních stránek a nepustí ho, dokud knihu nedočte. Nutkavá touha číst dál na konci každé kapitoly je všudypřítomná a každá kapitola přináší něco nového. Děj je smysluplný, dynamický a logicky na sebe navazující. Do poslední chvíle čtenář váhá, kdo může za sérií vražd stát, a se závěrečným odhalením se mu až tají dech.

I přes akčnost děje není příběh uspěchaný, naopak plyne pozvolně přesně tak, jak plynout má, jak čtenáři přijde přirozené. Charaktery postav jsou vykresleny tak, že čtenář má pocit, že většinu z nich zná celý život. Pokud bych měla přidělit hvězdičky podle kvality a maximum by bylo pět, dala bych knize Rembrandtovo tajemství zcela nekriticky všech pět.
Kniha vám může zpočátku částečně evokovat Brownovu Šifru mistra Leonarda, která je však postavena na zčásti jiném principu příběhu, nicméně čtivá je obdobně.

Ukázka z knihy:

„Už ti táta říkal o té své hypotéze?“
„O jaké hypotéze?“ podivil se Marshall, dopil čaj a usedl zpátky do křesla. Dům byl přívětivý, ale venku panoval chladný, nevlídný den. Zase se cítil jako klučina, co naslouchá jednomu ze Samuelových příběhů a čeká, až k němu nečekaně přiletí sladkosti.
„Té o jeho teorii o Rembrandtovu opičákovi.“
„O Rembrandtovu opičákovi? Tak o něčem takovém mi nikdy nic neříkal,“ durdil se Marshall a sledoval, jak si Samuel dělá pohodlí, aby mohl začít vyprávět.
„Možná si jen myslel, že tě to nezajímá,“ provokoval jej naoko Samuel a pokradmu sledoval, jak to na Marshalla zapůsobí. „Ty ses o výstavní síň nikdy moc nezajímal, že je to tak?“
„Přiznávám, že ne.“
„Tvůj otec se s tím nemohl vyrovnat, ale musel uznat, že přece nemůžeme nutit své děti, aby se obouvaly do našich bot. Zničily by si chodila. Mohly by si je zmrzačit, tak nějak to říkával,“ pokračoval Samuel. „Tvůj táta byl na svoji práci velice pyšný. To víš sám nejlépe, je to tak? Neustále si kladl otázku, jak je možné, že ty máš nadání zrovna na jazyky a překládání.“ (Connorová, Alex. Rembrandtovo tajemství. Op. cit., s. 42.)

Knihu Rembrandtovo tajemství vydalo nakladatelství Jota