Ojedinělá kronika lidstva

Recenze

Vytvořeno 28. 8. 2011 2:00

Autor: Marta Šimečková

Do rukou se mi dostala knížka, kterou nedávno vydalo nakladatelství Mladá fronta. Je poměrně útlá, má necelých 150 stran. Na tak malém prostoru se přesto podařilo autorovi popsat dějiny lidstva od počátku až po zánik, který nás jednoho dne bezesporu čeká. Kniha se jmenuje Úprdelný dny na úprdelný planetě a autorem je Dimitri Verhulst.

Dimitri Verhulst je úspěšný vlámský spisovatel, který se kromě prózy věnuje i poezii, dramatu a publicistice. Napsal několik povídkových sbírek a na svém kontě má už osm románů. K nejslavnějším patří jeho Bohuželnost věci (2006) a rovněž zde recenzovaná kniha Úprdelný dny na úprdelný planetě (2008), kterou český čtenář mohl objevit na pultech knihkupectví letos, a to v bravurním překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové.

Jak bylo naznačeno, v knize je popsán vznik života na Zemi. Nebo spíše na planetě, která se té naší velice podobá. Vše začíná v okamžiku, kdy si jeden tvor usmyslí vylézt z vody a obydlet pevnou půdu. Ještě neví, k čemu vše slouží, ale brzy si vše ozkouší a co nejlépe využije ke své potřebě. Zjistí třeba, že se volně pobíhající zvířata dají lovit a pak se z nich dá zhotovit chutné jídlo, pokud se připraví na ohni. Tento tvor potřebuje i nějaký příbytek, kde by se schoval před nepříznivým počasím, a pak ho napadne, že by se před ním mohl chránit i narychlo spíchnutým oděvem z kůže. No a samozřejmě se u něj od začátku objevuje hlavní pud – touha po rozmnožování –, a tak se nemůžeme ničemu divit, že se lidský rod brzy rozleze po celé planetě. Na úkor jiným živočichům, na úkor rostlinám, které mu zavazí ve výstavbě luxusních sídel, na úkor jiným ze svého druhu, kteří patří k odlišnému kmeni, náboženskému vyznání či rase.

Člověk je v knize popisován jako cizí entita, téměř jako by autor sám člověkem nebyl. Z toho důvodu je objekt pozorování často pojímán jako „ono“. Ono se zrodilo, ono nějakým způsobem žilo, ono zemřelo. A nakonec způsobilo to nejhorší – světovou katastrofu, kdy si dokázalo, že je skutečně „machr“ (vždyť dokázalo vymyslet bombu!).

Autor nehledá smysl lidského bytí, nic takového v knize nehledejte. Mezi jeho řádky spíše můžete nalézt skepsi a vědomí vlastní zbytečnosti. To může mnohé čtenáře znechutit, a tak knihu zavřou už po pár přečtených řádcích. Na druhou stranu některé přinutí k zamyšlení se nad tím, jestli je vše skutečně myšleno tak, jak to Dimitri Verhulst napsal, a pokud ano, tak zda nelze nalézt nějakou cestu ven.

Dimitri Verhulst je sarkastický vypravěč, jenž pozoruje dění na cizí planetě – podobně, jako když sledujete hemžení na mraveništi – a přitom vše komentuje velmi osobitým způsobem. Nezdráhá se popisovat veškeré stránky lidského života, třeba sexuální ukájení či vylučování. Vše vypráví v rychlém tempu, nebojí se pro zpestření stylu užívat nespisovné výrazy i s vulgarismy (často užívá třeba slovo prcání). To dokládá tato krátká ukázka: „Panečku, je to vymrdaný a najedený. Teď už si jen dát šlofíka. Zatímco děcka opodál hnijou, sní to samo o sobě, jak královsky chčije do jezera, ruce za hlavou.“ (Verhulst, D. Úprdelný dny na úprdelný planetě. Praha: Mladá fronta 2011, s. 12.)

Zážitek z knihy poněkud kazí občasné pravopisné chyby, které unikly korektorovi, např. chybějící interpunkce („Vrchol všeho co leze, dejchá a smrdí!“ – s. 79), záměna i/y („nový bohové“ – s. 64), chybná písmenka („Pif, puf, paf a je to vás“ – místo „a je po vás“ – s. 67).

Kniha je určena pro čtenáře, kteří se jen tak neurazí kvůli autorovu „pohoršujícímu“ stylu a kteří přenesou přes srdce, že jsou v knize kritizovány často tabuizovaná témata: náboženství, ideály, demokracie... a samo lidské bytí.

Ukázka z knihy:

Je to jasný: odvrací se to od světa. Od světa a pohlavních pudů. Páč touha po prcání je více méně projektovanou touhou po bohu, politováníhodný případ konkupiscence, jak se v dobře vychovaných a taktéž dobře vykrmených kruzích říká. Kdyby to bývalo mělo pružnější břišní svalstvo, tak by si to bývalo dávno vlastní hadici ukouslo. A hnedle by bylo po starostech. Teďka to tam poznenáhlu konkupiscenčně touží po bohu se ztopořenou hadicí a mokrou bobřicí. Bude lepší, když si to svý tvrdohlavý údy polije vědrem studený a konejšivý vody, jelikož panny maj v ráji přednost. Madony a mučedníci. (Verhulst, D. Úprdelný dny na úprdelný planetě. Op. cit., s. 59.)

Knihu Úprdelný dny na úprdelný planetě vydalo nakladatelství Mladá fronta