Tři mušketýři v novém

Recenze

Vytvořeno 20. 9. 2011 2:00

Autor: Lenka Martinková

Možná se mi to zdá, ale ať se podívám na jakýkoli francouzský historický román, mám pocit, že se odehrává za vlády krále Slunce – Ludvíka XIV. Z těch známějších Tři mušketýři, Muž se železnou maskou… a teď i Ludvík XIV. – Byl unesen? od Jeana d´Aillon.

Historické krimi má reálné základy – Ludvík přijíždí do Provence potlačit nepokoje a ubytuje se ve městě Aix. Přímo z paláce vede tajná chodba, kterou používá při cestách za Olympií de Soissons. Jeho Veličenstvo si průchod natolik oblíbí, že si jím přeje procházet nikým nepozorováno, zcela samo. A při jedné takové cestě zmizí…

Autor si dal za cíl objasnit, proč se dříve zamilovaný král a neteř kardinála Mazarina Marie Manciniová z ničeho nic nemohli vystát. Historici se o to stále přou, ale román přináší celkem logické vysvětlení.

Ačkoli by se podle vysvětlivek mohlo zdát, že jde o příběh pro běžnou mládež, případně účastníky zájezdu do Provence, opak je pravdou. Kdo nemá hlubší znalosti doby vlády krále Slunce, ten se v ději rychle ztratí. Autor čtenáře zasytí množstvím jmen šlechticů a neváhá zaběhnout do podrobností, že ten či onen hrabě před pár lety udělal tohle, a proto by, ovšem čistě teoreticky, mohl mít zájem na zmizení Jeho Jasnosti.

Po historické stránce musím uznat, že je děj skutečně obsáhlý a Jean má nepopiratelné znalosti nutné k vytvoření takového díla. Bohužel, kniha by měla být jakési historické krimi, ale všechno mě svádí k tvrzení, že se tento záměr d´Aillonovi poněkud vymkl z rukou. Už od třetiny knihy, kde se jako by mezi řečí zmíní o jakémsi šlechtici, až krutém šprýmaři, a jeho paláci s několika falešnými pokoji, které pronajímá, je čtenáři jasné, kde panovník může být. Zvlášť když předtím popisuje, jak je Ludvík zavřený… Snad každý si dá dvě a dvě dohromady. Jen jedinou záhadou zůstává, jak se tam král dostal. Na její rozluštění si však i sebepozornější čtenář musí počkat až do koce knihy.

Neméně zajímavé jsou rodinné vztahy jednotlivých postav. Snad všem dvorním dámám jde o jediné – dostat se do panovníkovy postele – a leckdy to podporují i jejich příbuzní. Král tak snadněji zapomene na svou milenku a bude lépe ovladatelný. Třeba se i ožení jenom z čistě politických důvodů.

Nakonec, na jménech postav až tolik nezáleží. Nejdůležitější je kardinál Mazanin, jeho neteř Marie a král Ludvík XIV. Vedlejší zmínky o poněkud tajemných osobách jsou zbytečné a k vysvětlení jejich role dojde až ve 12. kapitole, kde autor popisuje, jak ta či ona postava žila po nalezení a vysvobození krále Slunce.

Ačkoli bylo d´Aillonovým záměrem objasnit, proč se později Ludvík s Marií nemohl vystát, román nabízí zajímavý a neotřelý pohled na stavbu paláců v Aix. Podobně se zabývá i životy hrdinů za dob frondy.

Ukázka z knihy:

„Čili včera večer se ukázal u paní de Soissons, zatímco všichni ostatní očekávali krále. Věnoval Olympii knihu, potom se oba na chvíli vzdálili, aby se na něčem smluvili, nebo že by tam byl jiný důvod?
Protože jsem velice zvědavá, šla jsem se podívat do Olympiina budoáru. Olympie tam nechala tu knihu, co jí přinesl pan de Mortemart.“
Zmlkla.
(…)
„Bylo to Malleus maleficarum, pane. (…) Proto mám obavy o Jeho Výsost.“ (…)
Mohl být král zavlečen do čarodějnické aféry? Ludvík Fronsac samozřejmě nevěřil na čarodějnice ani na ďábla, ale věděl, jak silná je ještě víra lidí v podobné věci.

(Jean d´Aillon: Ludvík XIV. – Byl unesen? Pierot 2009, s. 90.)