Jak muži přišli ke svému údu

Recenze

Vytvořeno 13. 10. 2011 2:00

Autor: Petr Měrka

Kniha Jak muži přišli ke svému údu vás zaujme na první pohled. Jednak za to může její výrazná barva, jednak velká roztomilá piča na přebalu, do níž se směle ubírá pop podpírající se berlí. Jejího vyobrazení se ujal dobře známý Jaroslav Róna, sochař, malíř, literát a člen skupiny Tvrdohlaví, který celý titul prodchl svým svébytným a veskrze vtipným ilustračním doprovodem.

Další, co vás na knize zaujme bezprostředně poté, co ji uchopíte do svých rukou, jsou její jakoby povoskované desky, které jsou opravdu velmi příjemné na omak a alespoň za sebe soudím, že v dnešní vesměs paperbackové době se jedná o kuriozitu, která vášnivého čtenáře potěší.

A vězte, že vášeň je pro tuto knihu naprosto zásadní. De facto se jedná o soubor lechtivých legend, pohádek a humorek z Bulharska a Makedonie, který jednak přeložil, poté uspořádal a erudovaným doslovem opatřil Jaroslav Geraskov Otčenášek.

Je nutné si uvědomit, a to ze samotného počátku, že kniha není rozhodně určena pro pokrytce, kteří pijí víno a kážou vodu. Vyvarovat by se jí též měli pseudomorální hnidopichové, kteří se ohánějí verbálně mravností, ale faktickými skutky dennodenně porušují desatero. Přičemž konkrétně ze tří zákonů: nepokradeš, neublížíš bližnímu svému a nezesmilníš, seslaných skrze Mojžíše lidem samotným Bohem, by si měli vzít ponaučení hlavně politici. A nejen to, tyto zásady by měli také převést do praxe a držet se jich.

Sám za sebe jsem přesvědčen, že to by prospělo každému z nás. Neb jak se tvrdí: Zameť napřed před svým vlastním prahem.
Pořekadla, průpovědi, pranostiky a jiné pramení z lidové kultury sahající svou dobou vzniku kamsi do dávnověku, ještě dál, než světlo světa spatřily vůbec první písemné zápisy aplikované klínovým písmem pomocí rypátek do hliněných destiček v oblasti archeology nazývané Sumer.

A nejinak je tomu s lidovou, folklórní tvorbou, dotýkající se toho nejintimnějšího, a sice sexuality. Nejde ani tak o přízemní páření. Ačkoli obcování se leckdy odehraje na podlaze, kuchyňském stole či na mezi. Ale není důvod k hanlivosti a ohrnování nosem nad něčím, co je člověku nejen přirozené, ale především by se ani jinak nerozmnožil. A tak se v této knize plné selského rozumu, neotřelého důvtipného humoru a ponaučení jebe a jebe.
Šukají tu spolu muži s muži, muži se ženami, muži se zvířaty, z čehož naši protagonisté bývají vybaveni údy, s nimiž se stromy kácí, dřevo štípe a lámou skály. Ženy jsou vilné, žádostivé, často ne moc věrné – prostě prostopášné.

Podobně laděnou knihu, a ani z ne moc odlišného prostředí, vydalo v roce 2000 nakladatelství Volvox Globator. Jmenuje se Zakázané pohádky a pochází od jejich sběratele Alexandra N. Afanasjeva, který je v 19. století propašoval na Západ. A v případě výrazu zakázané je to míněno doslova, neboť jenom za pouhé držení těchto ranných pornohistorek hrozily, tak jako u textů obsažených v Jak muži přišli ke svému údu, nepřiměřené a obvykle i kruté tresty.
V běžné povědomí by mělo vejít, že sprostá nejsou slova, ale vždy jen lidé.

Večer šla žena spát a přišel za ní soused. Leželi spolu v posteli, otevřely se dveře a k ženě si přišel zašukat její muž. Byla tma a muž jen hmatal tuhle a hmatal tamhle. Nahmatal chlupatou dírku a vrazil do ní ptáka až po koule. Trefil se ale do zadku souseda. Ten také hned vyletěl, jako když do něj hrom bací.
(Kol. autorů. Jak muži přišli ke svému údu. Přel. J. G. Otčenášek. Dybbuk: Praha, 2011, s. 82.)

Knihu Jak muži přišli ke svému údu vydalo nakladatelství Dybbuk