Mariusz Szczygiel – Udělej si ráj

Recenze

Vytvořeno 14. 10. 2011 2:00

Autor: Marek Lollok

Udělej si ráj je po Gottlandu druhou Szczygielovou knihou přeloženou do češtiny. Není divu, je totiž dalším souborem reportáží a esejů výhradně věnovaných „české otázce“. Avšak spíše než čtenáři českému je určen Polákům (případně jiným zájemcům ze zahraničí). Szczygiel na obálce knihy i v úvodu k českému vydání dokonce mluví o překvapivě početné skupině polských příznivců české kultury, tzv. čechofilech, kteří jsou těmi, jimž původně v přílohách denního tisku prostředkoval své postřehy o Česku a Češích. Zaměření na takového adresáta je znát.

Z hlediska průměrně vzdělaného a informovaného našince se velmi často objevují postřehy a připomínky, které jsou všeobecně známy – a v tom je jisté úskalí české edice knihy. Některé informace nemohou v tuzemsku plnit svou funkci přiblížení kontextu a uvedení „do obrazu“; pokud nejsou okořeněny nějakým publicisticky zajímavým postřehem či bonmotem, zdají se být vycpávkové a suché (roli některých aktuálních poznámek možná doceníme až za čas, kdy pěna dní leccos spláchne z živé paměti).

Přímo k diskuzi mohou být jednoznačné výroky typu David Černý je nejznámější současný český sochař. Taková lapidární tvrzení, která nejsou dvakrát podložena, kontrastují s vtipnými a přes nadsázku výstižnými charakteristikami, jako např. Bohem Čechů se stal Dominik Hašek (1965), brankář, který ve finále s Rusy zastavil ruské střely. Říká se mu Dominátor a jeho jménem byl dokonce pojmenován i asteroid. Nic na tom nemění dojem, že podobné formulace připomínají naivní slohové práce školáčků; naopak, někdy se právě z obyčejné deskripce doprovázené mírným údivem ve stylu „Česká republika očima mimozemšťana“ vyloupne to nejpodstatnější z pomyslného češství. Pak už jen stačí břitké charakteristice nasadit korunu v podobě pointy – pasáž o hokejistech se uzavírá glosou, že právě jim jinak antiheroičtí čeští muži s radostí přenechali své hrdinství.

Na rozdíl od předcházející knihy, jež byla zaměřena více do minulosti českých zemí, se tato přímo obrací k současnosti. I nyní stojí v jádru popisu a úvah české reálie, avšak ty se do velké míry stávají „jen“ předstupněm k zřejmě hlavní ambici – postihnout českou povahu. Nejrozsáhlejší část knihy (explicitně kapitoly Copak bych mohl nevěřit?, Jak se vám žije bez Boha?, Tak si to s papežem užijte!, Chceš pobavit Boha?, po troškách i jinde) se zabývá vztahem Čechů k náboženství a víře. Szczygiel si – samozřejmě nikoli jako první a jediný – klade otázku, jak je možné, že Boha a všechno s ním spojené vlastně nepotřebujeme, nebo dokonce ignorujeme a vytěsňujeme. Do konfrontace s majoritním českým přístupem k víře staví pochopitelně, leč ne zcela korektně, Poláky: záměrně vybírá a představuje frapantní příklady, které by v Polsku nikdy „neprošly“, s tím, že v Česku nejsou ničím ojedinělým a  k podivu (např. novinový rozhovor s kardinálem o sexu, se zájmem sledovaný život promiskuitního fotografa, nezájem o papežskou návštěvu, rezignace Čechů na pohřební obřady). Autor také nechal několik věřících Poláků, aby se ptali údajně ateistických Čechů, jak by řešili morálně zapeklité situace. Z uváděných srovnání s našimi severními sousedy vyplývá, že každý přístup má své výhody i nevýhody, každopádně se zdá, že spokojenější (byť mnohdy díky individualističtější nátuře a lehkomyslnosti) jsou ve své kůži právě Češi.

Z osobností, které jsou podrobněji představeny a de facto mají reprezentovat vynikající Čechy, Szczygiel s chutí vybírá ty nejsvéráznější. Tím nás opět trochu barví do exotična. Vypráví se o Egonu Bondym, Karlu Teigeovi, Bohumilu Hrabalovi, Janu Saudkovi, Halině Pawlowské, Davidu Černém a dalších. Spíše než jejich biografii – vždyť v Polsku je řada z nich dobře známa – vypichuje perličky z jejich života a do značné míry je literarizuje. V případě Bondyho tak spíše než fakta za každou cenu předkládá hrabalovský obraz nekonvenčního filozofa a básníka, Jan Saudek, navzdory vlastně laskavému líčení, nakonec vyzní jako prototyp úpadku rodinných hodnot, Halina Pawlowská slouží jako exemplum za každou cenu ironického přístupu k životu a David Černý je za nespoutaného individualistu a provokatéra vždy mířícího hlavou proti zdi. Vyhraněné osobnosti a s nimi spjaté kuriozity jsou zajisté přitažlivější než seriózní průzkum, ale odpusťme – jde přece o publicistiku.

Kniha Udělej si ráj pro svá efemérnější témata patrně nebude následovat svého předchůdce Gottland v rychlosti vzniku divadelních adaptací; co do popularity, uvidíme. Určitě stojí za pozornost v tom smyslu, že je utříděným a uceleným sumářem vnějších pohledů na nás Čechy. Můžeme polemizovat se způsobem, jak je zrcadlo drženo, avšak za tvář, kterou v ní spatřujeme a které se leckdy posmíváme, do velké míry odpovídáme sami.

Ukázka:
„Ale vy Poláci náma trochu pohrdáte, že jo?“ řekl mi znenadání.
„Já tedy ne, pane, český odboj přece dokázal něco úžasného…“ (Věděl jsem, že mu jde o zásadní věci.) „Zabít Hitlerova oblíbence, to je tedy hrdinství!“ dodal jsem, protože vím, jak se odehrál atentát na protektora Čech a Moravy Reinharda Heydricha, Černého anděla, který vymyslel holokaust do detailů.
„Není se čím chlubit,“ oponoval taxikář. „Heydrich nejel v obrněným voze, ale v kabrioletu, a tak nebylo těžký ho trefit.“
„No, ale vám se ho povedlo zabít!“
„Nepřehánějte. Neměl žádnou eskortu a trasu nepatrolovaly žádný hlídky.“
„No ale nepřežil!“
„Jedině proto, že si to sám usnadnil. Když se do něj pokusil trefit ten první kluk, Heydrich nerozkázal šlápnout na plyn a uject, ale řekl stát. Sám se nám podal na podnose. Není se čím chlubit.“
„No ale přece jen jste ho zabili.“
„To vůbec není jistý, protože samopal toho prvního atentátníka se zasekl a dodnes se neví proč. Až teprv ten druhej hodil do auta bombu.“
„No a díky tomu jste zabili Hitlerovu pravou ruku.“
„Nesmí se to přehánět. Heydrich se ani nebránil. Když vyskočil z auta a chtěl střílet, ukázalo se, že v jeho pistoli není zásobník.“
„No ale podařilo se vám ho zabít.“
„Ale kdepak! Umřel ve špitále až za tejden. Když se vrhnul do auta pro ten zásobník, už jen dopadl na sedadlo, protože měl od tý bomby polámaný žebra a ty se mu zapíchly do sleziny. Takže vlastně potom umřel na otravu krve.“
Přiznávám, dámy a pánové, že v Čechách není snadné provést hrdinský čin.
(Szczygiel, M. Udělej si ráj. Přel. H. Stachová. Praha: Dokořán 2011, s. 68.)

Knihu Udělej si ráj vydalo nakladatelství Dokořán